 |
  |
 |
P a m ě ť M o r a v y
|
|
|
 |
VELKÝ ROZHOVOR s Petrem Pithartem. O Moravě, zemském zřízení a pragocentrismu - II. |
 Tím se dostáváme k tomu, že se zemské zřízení nakonec neprosadilo. Co byly ty nejdůležitější příčiny, proč nedošlo k jeho zavedení a proč byly naopak znovuzavedeny kraje? „Ústava České republiky z roku 1992 měla ještě v původním znění uvedeno ‚Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje‘. To znamená, že se s variantou zemí ještě stále počítalo. Zemanova vláda, po rozhodnutí o zavedení krajů na konci roku 1997, to potom vůbec nevzala v potaz jako reálnou možnost. Český centralismus, pragocentralismus se dostal do sedla. Tu otázku tehdy už ani nikdo pořádně nevznesl. Ptáte se, co jsem si myslel o vývoji do daného stavu. Já jsem to pak tehdy pozoroval jenom z dálky. Byl jsem si jist, že Morava není s to postavit silnou, věrohodnou politickou reprezentaci. Jak už to bývá, vždycky když menšina usiluje o něco proti většině, tak se drolí, drobí, hádá, štěpí. Došlo ke sporům, které hnutí vlastně Moravu reprezentuje. Ty první lidi jsem znal, včetně Boleslava Bárty, který umřel před mýma očima. Boleslav Bárta byl obrovsky zapálený a bojovný. Jak se však ukázalo, jeho tělo na to nebylo uzpůsobeno. Často se dostával do afektu a nakonec dostal záchvat mrtvice při jednom z jednání o státoprávním uspořádání. Ale byl to skutečný reprezentant! Občas některým lidem šel na nervy svojí úporností. Teď řeknu něco důležitého. V ČNR mělo moravské hnutí 23 poslanců. Ona s nimi nebyla moc řeč. V době, kdy vláda prosazovala zemské zřízení, pracovala na tom a nakonec měla hotovo a odevzdala to předsednictvu, oni tam občas dělali manifestace, přímo virvály. A já jsem jim říkal ‚Co blázníte?! Vlámáváte se do otevřených dveří. Vždyť vidíte, že vláda na tom pracuje. Proč nás tady takhle podezřívavě atakujete?!‘ A oni se chovali takto – asi proto, aby před svými voliči vypadali dobře. Já jsem na ně měl vztek. Bylo to zbytečné a asi z nich dokonce šel pro některé poslance strach. Říkali ‚vidíte, to jsou oni, to je Morava; my uděláme země a ti se potom trhnou‘. Byli naprosto zbytečně radikální, kazili to. Vláda se jasně postavila za zemské zřízení. Předsednictvo si odložení projednávání zdůvodnilo i tímto zbytečným radikalismem moravských poslanců. Musím se ještě vrátit k volbám 1990. Kandidoval jsem za území bývalého Jihomoravského kraje, sám jsem si to tak vybral. Byl jsem upozorněn na to, že mnozí bývalí komunisti se chystají volit moravské hnutí (Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko; pozn. red). Najednou se v nich probudili Moravané. Byl to způsob opozice. Asi si řekli, že to má větší šanci než jejich komunistická kandidátka. To zaprvé. Já jsem to cítil, jezdil jsem pořád na různé mítinky, od rána do večera. To ještě přede mnou na těch náměstích stálo sto, pět set lidí. A ti lidi mi říkali ‚to je bývalý komunista, ten taky, slyšíš, jak je teď pro Moravu?‘. Přehánělo se to, samozřejmě že všichni z nich nebyli komunisti. Ti kritici v tom viděli akt určité destrukce a to popravdě taky ve výsledku nepomohlo. A pak se stala ještě jedna věc. Tenkrát v době předvolebního moratoria přišla zpráva o Bartončíkovi (předseda lidovců Josef Bartončík byl tehdy veřejně obviněn ze spolupráce s StB; pozn. red.). To se nemělo stát. Já jsem se nikdy netajil tím, že to byl první velký faul. Hned první volby a hned první faul. Moratorium platí pro všechny – i pro prezidenta. Já vím, že Bartončík dal Havlovi ruku na to, že stáhne svou kandidaturu, uchýlí se do nemocnice a bude dělat, že nemůže kandidovat, protože je nemocný. Ale nikdo si nebyl jist; s Bartončíkem a jeho stranou se ještě v listopadu 1989 spolupracovalo… On to porušil a Havel se asi hodně naštval a dovolil lidem jako byl Jan Ruml a Michael Žantovský, aby udělali tiskovou konferenci a práskli to na něj. To vyvolalo u lidovců otřes a nepochybuji o tom, že se část lidoveckých voličů rozhodla volit moravské hnutí. Kolik jich bylo, to už nikdo nespočítá. Lidovci měli určitě na víc než na 8 %, nebýt této aféry. Byl to tehdy zdánlivě nečekaný úspěch moravského hnutí. Já jsem tam vedl kampaň a vím, že ta moravská otázka byla pro mnohé lidi klíčová… Ale pro Čechy a natvrdlé Pražáky to prostě bylo mimo. My jsme se stejně chovali i ke Slovákům. Pragocentrismus, to je prostě neštěstí této země. Píšu o tom třicet let. Mám to ve svých knihách, neříkám to teď. Rozebírám v nich, proč existuje pragocentrismus a kde se historicky vzal. Výsledkem je, že jsme přibouchli všechny dveře a dnes pomáháme rozpadu Evropské unie s Maďary a Poláky. Říkám tomu ‚pýcha osamělosti‘.“ Občas vzpomínáte, jak se konkrétně utvářel současný systém krajů. Hovoříte o určité licitaci – ještě ráno nebylo jasné, kolik večer bude schváleno krajů… „Tenkrát na konci devadesátých let se vědělo, že už se musí k něčemu dospět. Chyběla nám stále vyšší územní samospráva, byli jsme anomálie. Miloš Zeman tím tehdy pověřil místopředsedkyni ČSSD Květoslavu Kořínkovou. Politici tehdy nebyli schopni přijít s jednoznačným návrhem. Pořád se licitovalo, zda krajů bude 6, 8, 12… sněmovna ráno nevěděla, kolik těch krajů bude. Tak to různě zkoušeli. Říkali si, že budou tak dlouho zvyšovat počet krajů, až se dosáhne ústavní většiny. Kšeftovalo se s příslušností obcí k budoucím krajům. Prosadili se takové nesmyslné malé kraje jako ten Karlovarský. To je něco tak strašného! Rozhodovalo se o všedním dnu miliónů lidí. Ta otázka, jak bude vypadat státní správa a samospráva, byla přitom důležitější než všelijaké jiné. A ještě se hlasovalo o tom, jestli to bude model smíšený nebo oddělený (spojená nebo rozpojená státní správa a samospráva, pozn. red). Vláda nevěděla, co chce. To se prostě nedělá. Vláda je odpovědná za nějaký koncept, který musí obhájit, popřípadě ho neobhájí. Tak si poslanci řekli o sloučený model, což je podle mého názoru jedna z hromady polistopadových chyb, která začíná nedodržením slibu o obnovení zemí. Připomínám, že jak federální shromáždění, tak Česká národní rada přijala slavnostní usnesení, že se samozřejmě vracíme k zemskému zřízení. Tím to začalo a skončilo spečením státní správy a samosprávy. Dnes normální občan neví, když jde na obecní úřad a nebo něco vyřizuje na kraji, jestli to řeší se státní správou nebo samosprávou. Já jsem byl 16 let venkovským senátorem, poznal jsem, jak to funguje. Ani ti úředníci neví, zda v danou chvíli vystupují jako představitelé samosprávy nebo státní správy. Čímž je celý ten úžasný koncept samosprávy, ten evropský vynález ztracený. Lidé mají pocit, že jdou za erárem… Nevím, kolik lidí si tehdy uvědomovalo, že je to problém. Byli tací, ale bylo jich strašně málo. Já jsem pro to tehdy jako senátor nehlasoval. Třeba kraj Vysočina je absolutně umělý kraj. Viděl jsem, jak se myšlenka na tento kraj rodí. Stál za tím do značné míry František Dohnal, starosta Jihlavy. Neobyčejně schopný člověk, který do Bruselu jezdil dávno předtím, než jsme se stali členy. Měl utkvělou představu, že dokáže zřídit vlastní kraj, že přece Jihlava nebude patřit pod Brňáky. A on to dokázal. Skutečně to bylo dílo jednoho člověka, který samozřejmě měl své stoupence. Vznikl umělý kraj, který přeťal zemskou hranici starou tisíc let. To je hrubá chyba! Já to pokládám za smrtelný hřích přetít naši zemskou hranici, jednu z mála v Evropě, o kterou se nebojovalo. Hranici, která byla pevnou součástí naší státnosti. Místo ní jsme tam prskli „Jihlavský kraj“. To jsou těžko vratné zločiny. Já jsem viděl, že tam ti lidé neví, kam patří. Necítili se na těch úřadech doma. Vždycky to řešili jinak, jezdili jinam. Bohužel jenom zlomek lidí si uvědomuje, že zavedení krajů je jedním z největších zločinů. A co se pak stalo, když se zřídilo 14 krajů? Druhý den telefonovali z Bruselu a říkali ‚co to tam děláte? Vždyť vy nedostanete ani korunu! My takové jednotky pod milion obyvatel nemáme. My to na té mapě ani pod lupou nevidíme.‘ Tak se kvůli NUTS musely zřídit spojené kraje a vznikly další umělé celky, akorát příhodné, aby se rozkradly evropské peníze. Což se reálně dělo, třeba v rámci Severozápadu. To je všechno je plod té umělosti, pokračování toho hříchu.“ Autor: pjk, zzm,15. 11. 2019 |