Okrašlovací spolek ve Znojmě
P a m ě ť m í s t a
 Vzdor proti komunistickému režimu se skrývá v nejrůznějších příbězích. Od vcelku běžných sabotáží a letargie v zaměstnání po otevřený odpor. A právě příběhy těch, kteří se nesehnuli před zlovůlí komunistického zřízení, ale otevřeně se mu postavili, každoročně oceňuje ceremoniál nazvaný Příběhy bezpráví. Ve čtvrtek si v pražské Lucerně převzala cenu také někdejší učitelka na gymnáziu Jiřina Čechová. Vystudovala archivnictví, místo uchovávání historie ale svůj život spojila s jejím předáváním na gymnáziu ve Znojmě. Mezi studenty byla Jiřina Čechová oblíbená, protože jim prý nelhala a nepřijala komunistický výklad dějin. „Objevovaly se svědectví politických vězňů a ukazovalo se, že dějiny nejsou tak, jak se předkládalo. Tak já jsem neučila podle učebnice,“ popsala Čechová. To jí vydrželo do roku 1970. Pak byla ze školy vyhozena za nesouhlas s politickou situací po invazi do Československa. S manželem odešli na venkov. „Zpočátku jsem říkala, že to zvládám dobře, ale bylo mi těžko,“ přiznává s tím, že jí učení chybělo. V květnu 1988 podepsala Chartu 77 na pohřbu disidenta Pavla Wonky. Začalo pronásledování, které ukončila až revoluce. „My jsme byli taková chudá rodina, měli jsme jeden jediný klíč, na Václaváku všichni cinkali, my jsme ho měli schovaný v truhlíku, tak jsem si přinesla zvoneček od ovcí,“ vzpomněla. |
 |
 |
 |
 |
Po revoluci učila Jiřina Čechová na znojemském gymnáziu znovu ještě několik let. A právě současní studenti ji taky nominovali na Cenu Příběhů bezpráví, která se každoročně uděluje osobnostem, které se aktivně postavily komunistickému režimu. Že cena přichází právě od studentů, těší Jiřinu Čechovou o to víc. Vedle rodiny a knih jí prý společnost mladých lidí dělá největší radost dodnes. |
 |
, 31. 10. 2019
| zpátky | úvod |