Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
  Činda  Čert a Gomulka před Sing-Singem  Všichni uvedeni před Sing-Singem na pláži  Čindárna ve Švýcaráku  ke straně 40 knihy  ke straně 56 knihy  místo Čindovy tragické nehody |
Jiří Roupec
Vydáno v roce 2002, vlastním nákladem, počet stran 147. Počet kusů a cena: neuvedeno. Současně rozebráno. (J.Roupec knihu rozdal přátelům a známým). Několik výtisků je v Městské knihovně ve Znojmě. Proč vlastně píšu recenzi na rozebranou knihu?
Činda a spol. patřili mezi zlatou znojemskou mládež šedesátých let,skoro všichni jsou stejný ročník – 1947. To také ještě ve Znojmě fungovala kavárna a vinárna Corso, důležité místo denních a večerních setkávání. Zde se probíraly a vylepšovaly zážitky z vranovské pláže: u betonky, na Čindárně a Marešandě, ze Sing-singu, na jachtách atd. Bez Corsa by se to prostě nedalo správně zformulovat, vlastně by to upadlo v zapomnění. Když Činda v roce 2003 tragicky zemřel, celá společnost se prakticky naráz rozpadla – Činda byl tmel. Teď je Vranov opuštěný a mrtvý. Místo dlouhého povídání jsem udělal několik „přehledů“: a. „seznam osob“ i s přezdívkami (ty jsou důležité!) fotografické doplnění knížky (tam jsou fotky nezřetelné a je to škoda). Důležité jsou i popisky pod fotkama b. Vranovská píseň se slovy Boba Šťastníka a pár doplňků. (O zániku údolí pod Znojmem, kvůli stavbě znojemské přehrady v šedesátých letech raději nepíšu). A nyní – kdo je kdo: ing.Jindřich Ševčík – Činda, („Činda“,přezdívka z dětství, kdy jeho bratr neuměl vyslovit „Jindra“ a komolil to na Činda – to mu pak zůstalo na celý život). 1947–2003. Zemědělský inženýr, vinař. Tragicky zahynul v r.2003, má malý kříž u vrbovecké křižovatky, kde se to stalo.  Jiří Roupec – Cmunda, (Měl vždy ssebou něco k jídlu: makovec nebo cmundu). Novinář, redaktor Rovnosti, tč. na volné noze, cestovatel. Spoluzakladatel skupiny „VORAŘI“ ing. Jaroslav Kylián – Rothschild,1947, marketingový poradce. (Nikdy neměl peníze, proto přezdívka) MUDr. Karel Rynda – Karlos,1946, soukromý ortoped, bývalý primář ortopedie ve Znojmě, také jachtař. Jindřich Vyhnánek – Sepl,1947, truhlář, technik ve znojemském Dřevotvaru, nyní důchodce. Zakladatel country-skupiny „VORAŘI“, basista. ing. Felix Šmat,1947,dopravní inženýr, asistent na Vysoké škole dopravní v Žilině, zemřel náhle na mozkovou mrtvici v osmdesátých letech, i když to byl známý otužilec. prof. MUDr.Pavel Dungl, Dr.Sc. – Pája,1948. Přednosta ortopedické kliniky Praha-Bulovka. Jiří Konvalina – Konva,1946, výborný kytarista, zemřel ve svých padesáti letech Ondřej Šťastník – Bob, 1946, technik, jednatel Klubu českých turistů ve Znojmě, rovněž výborný kytarista i skladatel a textař. ing. Ivo Mareš – („Marda“ – „Čulík“) 1932 – 2009. Inženýr geolog.Vlastník chaty „Marešandy“ ve Švýcarské zátoce na Vranovské přehradě. Vasil Šebela – Vaska, jachtař, povoláním instalatér. Byl i ve vězení. Před nástupem do „lochu“ se na Vranově hrál jako hit „Folksom Prison Blues“ od J. Cashe. Pomáhal pak svému bratrovi v hospodě v Biskupicích (okr. Třebíč), ve Znojmě se už neukázal, před 3 roky zemřel. Jaroslav Říha – Pytlák,1947. Spoluzakladatel beatové skupiny Bezejmenní na znojemském gymnaziu, potom člen různých country-skupin (hlavně banjo a kytara) Karel Pokorný – Kájoušek, 1952. Dnes akademický malíř a učitel na vysoké škole uměleckého směru v Praze. Miroslav Tesař – Lála,1947. Dlouholetý sládek znojemského pivovaru Hostan. Dnes důchodce. Důležitá je i „pražská sekce“ – členové Zlaté Prahy: Míreček – Miroslav Batěk Miloušek – Miloslav Udržal (vnuk provorepublikového předsedy vlády) Emílio – Emil Duchoň (taky už umřel - rakovina) Petýrek – Pavel Petýrek (syn pražského akademika) Lapajda – Jiří Lapáček Tony Škrášek – na požádání zahrál na kytaru vše, také roker a člen Rock´n roll classic band Pletich – Radovan Pletka (syn docenta přes dělnickou píseň) Valentýno – ing. Petr Valentík (z Uherského Hradiště) Čert – JUDr.Štěpán Čert (ten byl ale z Brna) Ti často jezdili na Čindárnu (Čindova chata ve Švýcarské zátoce), zde „bydleli“ v mrožím nebíčku, což bylo stísněné podkroví této chaty. Moravská sekce ze Znojma zase jezdila do Prahy, zejména na parníček, t.j.výlet parníkem po Vltavě, organizovaný Zlatou Prahou. (Existuje amatérský film i fotky). Večírky probíhaly na Čindárně nebo na Marešandě a před tím se u betonky (cesta z betonových panelů na vranovské pláži) odchytávaly odpoledne „žabky“ na večer. Byl-li na jezeře vhodný vítr (převážně je zde bezvětří) mohlo se s nimi projíždět na plachetnicích, to provozoval zvláště Marda. Kytaru si na večírcích půjčovali zejména Tony Škrášek (uměl vše), Emílio, Marda, Cmunda a Bob. V oblibě byla zvláště „Život je jen náhoda“ a „Jezero na Dyji“ s krásnými slovy Boba Šťastníka: 1.Když nad jezerem zapadá to Slunce, který vypadá jak zlatej míč když tma si sedne na pláži a rosa trávu ovlaží a den je pryč. Když všichni v chatě zasednou a nad butylou objemnou se ozve smích ten smích,co všechno provází a dívkám vlasy rozhází jak kadeřník. Rf.: Mardo, ty musíš na bendžo hrát Mardo, ty musíš sto písní znát. 2.Když každej podle nálady, potřeby nebo náhrady se rozjaří a všechny trable, průsery v tom prapodivným veselí se uvaří. Když půlnoc hledí do oken a žádnej není prorokem těch příštích chvil když víno smysly rozmáčí a čas, kterej už nestačí se zastavil. Rf.: Mardo, ty musíš ... 3. Když ráno den se probudí a přehradou to zašumí – co chtěl bys víc Žádná noc marná nebyla a stejně každá idyla má rub a líc. Budíš se v dívčím náručí a ať tě někdo poučí jak má se žít stejně to žádnej neumí a kdo si myslí, že to ví – ať přijde říct. Rf.: Mardo, ty musíš ... Úryvky z knihy „Podyjská Odysea“ Str.40: „...V místě, kde se švýcarská zátoka otvírá do jezera, býval přes vodu natažen telefonní kabel, který bylo nutno při vyšším stavu hladiny podjíždět u břehu, nebo, což bylo složitější, podjet při obratovém manévru v náklonu. To Felix samozřejmě věděl ,ale zřejmě se v kritickou chvíli věnoval dívkám a uvědomil si nebezpečí až v okamžiku, kdy se stěžeň prohnul jako luk a prásk – zlomil se v půli. Felix i jeho dívčí posádka byli pod plachtou a nemohli se z ní vyhrabat. Myslím, že Činda nebyl v tu chvíli schopen Felixovi ani příliš vynadat. Jen ukázal na zlomený stěžeň a přísně řekl: Felixi ,nehneš se od chaty, dokud to neopravíš. Felix jako obvykle vysypal několik teoretických postupů, po nichž měl být stožár nejen znovu funkční, ale ještě pevnější. Žádný ale nebyl z nějakého důvodu použitelný, a tak nakonec vytáhl ze sklepa plechovku pryskyřice a kus skelného plátna. Asi metrová laminátová bandáž na stěžni od té doby připomínala událost, při níž vranovský Neptun potrestal Felixe za to, že chtěl mít holky jen pro sebe... Str.56: Naším oblíbeným místem na pláži byl takzvaný betonek – betonový kvádr sice jen půl metru vysoký, ale přesto poskytující pro pozorování okolního dění patřičný nadhled. Původně sloužil jako jeden ze tří úchytných bodů lan kotvících vysokou stožárovou konstrukci. ... A pak také ty stožáry. Svou takřka stometrovou výškou lákaly k výhledům do dálav. Párkrát jsem se také pokoušel o zdolání toho, co stál na okraji pláže, ale vždy mi v polovině výstupu chyběla odvaha přejít po úzkém nosníku na úhlopříčnou stranu věže, kde pokračovala stupadla k vrcholu. Opravdovým mistrem a přeborníkem ve výstupech na stožár byl kluk známý pod přezdívkou Grandec. ...To se opakovalo od sezóny k sezóně až do té doby, než odborníci naznali, že stožár je v takovém stavu, že hrozí zřícením a rozhodli o jeho odstřelu. Pyrotechnici navrtali do betonových základů díry, vložili do nich nálože, omotali pilíře drátěným pletivem, odřízli kotvící lana. Po detonaci se stožár zakymácel, jakoby se vzepjal, načež se zlomil v půli a dopadl na určené místo. To byl i konec Grandecovy kaskadérské atrakce. Od té doby jsou ho už také neviděl... V červnu 2010 sepsal Lubánek (MUDr.Lubomír Černošek). |
| zpátky | úvod |