Okrašlovací spolek ve Znojmě
| Prokop Diviš (1698 - 1765) |
 |
| Prokop Diviš (* 26. 3. 1698, Žamberk jako Václav Divíšek
- † 21. 12. 1765, Louka u Znojma) Kněz, fyzik a vynálezce 26. 3. 1698 se v Žamberku narodil otci Janovi a matce Anně Divíškové syn, pokřtěný jménem Václav. Tento Václav Divíšek studoval na znojemském jezuitském gymnaziu, hned od počátku na útraty premonstrátského kláštera v Louce. Do Znojma ho dostal jeho strýc Jindřich Dušík, rektor jezuitského gymnazia. V roce 1716 začal studovat gramatiku, roku 1717 syntaxi, r. 1718 poezii a r. 1719 rétoriku. To byl tehdy obvyklý postup. 30. listopadu 1720 složil řeholní sliby a přijal řeholní jméno Prokop Diviš. Následně přešel do kláštera v Louce, kde r. 1721 až 1722 studoval filozofii a r. 1723 a 1724 bohosloví. V r. 1724 se stal podjáhnem, 1725 jáhnem a 29. září 1726 byl vysvěcen na kněze. 8. 12. 1726 sloužil první mši svatou v Lechovicích. Opat Wallner pověřil bratra Prokopa Diviše vyučováním přírodních věd a filozofie v klášterní škole. Mohl zde také provádět různé přírodovědecké pokusy. 5. 8. 1733 byl Diviš na univerzitě v Salzburku jmenován doktorem bohosloví, obhájil zde disertační práci na téma: „Pojednání o jednotě Boží“. V tu dobu byl už v Louce opatem Anton Nolbek, rodák z Mikulova. Prokop Diviš se nadále mohl zajímat o přírodní vědy, zvláště o elektřinu a mimo to také o hudbu. Od r. 1727 se stal ředitelem louckého kůru. V roce 1736 se ujal řízení farnosti v Příměticích, která spadala pod loucký klášter. O farní správu se zde Diviš dělil s kaplanem, a tak mu více času zbývalo na pokusy z různých oborů, zvláště z fyziky, chemie a hydromechaniky. Sestavil zde výkonné čerpadlo na vodu, ale nejvíc se zabýval pokusy s elektřinou. V roce 1742 sestrojil přístroj na třecí elektřinu, který nazval „elektrum“. Dvě skleněné koule, které třel rukavicí s křemenným práškem, vyráběly statickou elektřinu, kterou odváděl kovovými řetízky do jímače – plechové desky, na okrajích izolované voskem. Po pruských válkách se v r. 1742 dostali Prusové až do Znojma, opat Nolbek byl z Louky odveden jako rukojmí a klášteru uložil pruský král Friedrich II. výpalné 60 tisíc zlatých. Protože byl Prokop Diviš v té době známý v Evropě jako vědec, nebyl loucký klášter – kvůli jeho jménu – víc ohrožován. Navíc se na jeden rok stal v Louce převorem. Ale už koncem roku 1742 se vrátil do Přímětic a věnoval se opět elektřině. Podporoval klíčivost semen elektrizací a také zkoušel elektrizovat své návštěvníky. Dokonce spolupracoval se znojemským lékařem dr. Pichlerem a pokoušel se léčit choroby ušní, krční nebo nervové (různá ochrnutí). Prováděl to tak, že se nemocných dotýkal na postižených místech kovovou elektrickou tyčinkou a sledoval při tom tep nemocných. Za příznivý účinek své elektroléčby považoval zpomalení tepu (např. z 80 na 60 tepů). Každá procedura trvala asi 15 minut a Diviš ji aplikoval 2x denně. Do roku 1758 údajně vyléčil asi 50 nemocných. Léčil pak i sebe a prý se zbavil chronických bolestí krku a revmatismu. Tak si ale nadělal dost nepřátel mezi lékaři a lékárníky. Proto se nakonec obrátil na osobního lékaře císařovny Marie Terezie, barona von Swieten. Ten mu zařídil, že po Velikonocích roku 1750 byl Diviš pozván k císařskému dvoru do Vídně, aby císařským manželům předvedl svoje pokusy s „elektrickým ohněm“. Diviš je svým výkonem uchvátil a obdržel za to zlaté medaile s vyobrazením císařského páru. V tu dobu jeho jméno už znal i slavný berlínský matematik Euler, vídeňský matematik Marci nebo pražský fyzik Scrinci. Diviš tehdy začal pracovat také na realizaci svého originálního elektrického hudebního nástroje, který nazval „Denis d´Or“ (Zlatý Diviš). Sestrojil ho nakonec v letech 1751 až 1752. Současník přímětického hudebníka a vědce, František Martin Pelzl o něm v r. 1777 ve své publikaci „Prokop Diviš“ píše: „Věčným svědkem harmonické jeho duše zůstane jím vymyšlený hudební nástroj, jehož čisté, rozmanité, vznešené a roztomilé tóny se nedají popsati a pouze znalcem oceněny býti mohou. Pojmenoval pak jej Denis d´Or po jménu svém Diviš, což v latině asi totéž, co Dionysius, ve frančině pak co Denis vyznamenává. Přístroj tento vydává zvuky téměř všech nástrojů strunných i dechových, které lze buďto tiše a jemně nebo též plným hlasem, jak úplně obsazený hřmotný orkestr z něho vylouditi. Znalec na něm až sto třicet mutací může znamenati. Hraje se na něm jako na varhanách rukama i nohama. (Z němčiny přeložil dr. František Šembera). Jiný životopisný pramen z hudební literatury popisuje nástroj detailněji: „Nástroj byl konstruován velmi obratně, takže hraní na něm bylo jednoduché a rovněž i jeho ladění. Byla – li vytažena klaviatura a pedál, nástroj byl dlouhý 160 cm, široký 92 cm a vysoký 128 cm. Všechny jeho součásti byly pospojovány šrouby, čímž bylo možno případné nepřesnosti pouhým pootočením šroubu ihned napraviti. Celý nástroj byl proto za tři čtvrtě hodiny naladěn. Denis d´Or měl 14 rejstříků. Většina z nich byla v nástroji dvojmo, takže na jeden úhoz na struny zněl restřík sytě, ktežto druhý zněl tlumeně a dlouze dozníval jen rezonancí bez přímého rezechvění strun úhozem. Kombinace a přeřaďování rejstříků umožňovalo, aby Denis d´Or dával 150 různých harmonií. Napodoboval zvuky harf, louten, klavírů, zvonkové hry, lesních rohů, fagotů a klarinetů, měl hluboky bas i tak zvaný „vox humana“, lidský hlas. Při tom ovšem byl postaven jen z kovových strun, kterých bylo úhrnem 790. Jako největší vymoženost nástroje považovali tehdejší odborníci jeho souzvuky. Při silnějším úhozu na klávesy zněly vždy s hlavní harmonií harmonie nové, souzvučné. Diviš zavěsil totiž soustavy strun na zvláštní rámy, které byly do kostry Denis d´Oru upevněny pružnými háky. A při tom bylo nejzajímavější to, že souzvučné harmonie netříštily další zvuky melodie. Diviš dal svému nástroji ještě jinou a na tehdejší dobu jistě sensační zvláštnost. Napájel struny Zlatého Diviše elektřinou, jsa přesvědčen, že činí zvuk čistší a plnější. A poněvadž měl rád vtip, měl jeho nástroj i zařízení, které zvědavce trestalo elektrickými ranami. Muzicírovací mašina měla i podivuhodný mechanický zámek, který zavíral i otvíral bez klíče, pouhým posunutím několika tajných zástrček...“ Po Divišově smrti se stal jeho majitelem opat louckého kláštera Gregor Lambek, po zrušení kláštera se Denis d´Or dostal do císařských sbírek ve Vídni. Nakonec jej získal loucký mnich Norbert Wieses, který na něj uměl hrát. Wieses později přesídlil do Prešpurku a zde stopa po nástroji mizí. V roce 1753 zabil výboj z bouřkových mraků petrohradského profesora fyziky Richmanna. Na střeše svého domu měl železnou tyč, od ní vedl vodič dolů do jeho laboratoře. Vedení ale bylo neuzemněné. Proto byl přímo v laboratoři Richmann zabit bleskem, který tam sjel z jeho bleskosvodu. Diviš už tehdy věděl, že takové zařízení musí být vždy uzemněno. Svůj plán na bleskosvod měl promyšlený od roku 1753 a o rok později, 15. června 1754 ho také zrealizoval. Svoji „povětrnostní mašinu“ vztyčil na zahradě přímětické fary. Tím o šest let předběhl tyčový bleskosvod Američana Benjamina Franklina. Ten jednoduchou kovovou a uzemněnou tyč postavil na střeše domu kupce Westa ve Filadelfii v r. 1760. Pro svoji jednoduchost a účinnost se ale Franklinův vynález postupně rozšíři po celém světě. Prokop Diviš měl svoje zařízení složitější: na dlouhé tyči byla do kříže vytvořena čtyři ramena opatřená dvanácti kartáči s hřeby. Kovové hřebíky měly atmosférickou elektřinu vyssávat a tak bouřku už dopředu zlikvidovat. Bleskosvod byl uzemněn několika řetězy v zemi. Divišovi se skutečně podařilo několik bouřek nad Příměticemi rozehnat. Protože se místo farníkům věnoval svým fyzikálním pokusům, místní ho neměli rádi a opakovaně si na něj na různých místech stěžovali, že farnost zanedbává. Částečně to byla pravda. V roce 1759 navíc přišlo velké sucho a s ním i neúroda. A to bylo poslední kapka. Rozhněvaní sedláci vnikli 10. března 1760 do farní zahrady a vytrhali uzemňovací řetězy. Chtěli sloup povalit, ale Diviš je stačil vyhnat. Co nezmohli lidé, to dokonala příroda. Už v noci se přihnala silná vichřice a ta strhla celý sloup k zemi. Místní to považovali za Boží znamení a hned na to zasáhli i představení z Louky. Diviš musel svůj „meteorologický sloup“ nechat odvézt a ponechat ho ležet na dvoře louckého kláštera. Stalo se to práve v roce, kdy Benjamin Franklin slavil úspěch se svým jednoduchým bleskosvodem. Nutno připomenout, že oba vědci o sobě nevěděli, každý bádal na jiném konci světa samostatně. V Čechách byl bleskosvod Franklinova typu postaven až v roce 1775 (tedy po patnácti letech) na hraběcím zámku Nosticů v Mešicích. Umístil ho tam fyzik Josef Klinkoš. Po roce 1760 začíná Diviš literárně zpracovávat své zkušenosti s výzkumem „elektrického ohně“. Píše „Magia naturalis, čili traktát teoretický o atmosférické elektřině“. Tento spis dedikuje ku cti a slávě císařských manželů. Spis poslal nejprve k povinnému církevnímu posouzení do Olomouce. Tam ale „Magia naturalis“ propadla. Latina byla označena za nedostatečnou, Divišův způsob myšlení za scholastický a filozofické zaměření spisu se údajně nekrylo se soudobými myšlenkovými proudy. Diviš se bránil u svých vědeckých přátel, ale ti se od něj odvrátili. Někteří na něj naléhali, aby své dílo upravil, Diviš částečně vyhověl a tak nakonec v roce 1765 vyšlo v Německu v nakladatelství J. Schramma dílo, které nazvali „Teoretický traktát čili dlouho žádaná teorie o atmosférické elektřině“. Tak se Diviš vydání svých vědeckých studií nakonec ještě dožil. Zemřel však zanedlouho – 21. prosince 1765 v klášteře v Louce. Tam byl také pochován mezi ostatní příslušníky řádu. Loucký hřbitov byl během let několikrát přemíťován a Divišovy ostatky dnes už nelze identifikovat. Originál Divišova spisu „Magia naturalis“ je v latinském a německém rukopisu uložen v muzejní knihovně v Olomouci. Česká stať byla pořízena profesorem Františkem Nušlem. Zachovala se i podoba Prokopa Diviše od pražského rytce Jana Balzera, otištěná v již citovaném spisu Fr. M. Pelzla z roku 1777. Také na přímětické faře dříve dlouho visel obraz od barokního malíře Johanna Lucase Krackera. Je na něm mladý kněz Prokop Diviš. Je známo, že se oba muži přátelili. Někdy v 19. století byl portrét prodán znojemskému vetešníkovi. Ale nakonec se přece jen nalezl – ve starém kufru na půdě domu bývalého správce znojemského muzea Františka Dostála. Kufr patřil významnému znojemskému občanovi a také sběrateli starožitností Ferdinandu Kernekerovi (viz). Obraz byl zabalený ve starých novinách a takto ho v padesátých letech 20. století našli spisovatel Karel Černý a sochař Jan Tomáš Fischer. Obraz byl později restaurován a pak věnován farnímu úřadu v Příměticích. Podle něj vytvořil medailér J. T. Fischer plaketu k 200. výročí vztyčení bleskosvodu v Příměticích, od něho také pochází bysta stojící na Divišově náměstí.
Už obrozenci v 19.
stol. si Prokopa Diviše jako vědce natolik vážili, že mu v panteonu Národního
muzea v Praze umístili mezi ostatní české
velikány na zeď pamětní desku s jeho jménem. Lubomír Černošek, říjen 2018 |
| zpátky | úvod |
