V roce 1185 se 10. prosince střetli Češi a Moravané v bitvě u obce Loděnice. Šlo o jednu z řady událostí, které byly na přelomu 12. a 13. století součástí procesu obnovy Moravy jako celistvé a samosprávné země. Blíže se o zajímavém, a pro Moravu velice důležitém období dovíme v následující kapitole, která je součástí právě vycházející knihy Moravské dějiny do roku 1860.

V rámci bojů mezi Přemyslovci si chtěl Moravu podřídit „kníže v Čechách i na Moravě“ Bedřich, a tak dosadil na Olomoucko svého nevlastního bratra Přemysla – poprvé s titulem moravského markraběte (1179 – asi 1182; šlo o pozdějšího českého krále Přemysla Otakara I.).

V roce 1182 povstali Češi proti Bedřichovi, moravský kníže Konrád Ota byl zvolen českým knížetem, obsadil Pražský hrad a sesazený Bedřich utekl za císařem do Říše. Na konci září se konal dvorský sjezd v Řezně, kde císař Fridrich Barbarossa jako lenní pán nechal české urozence uvést do síně „vyzdobené“ popravčími sekyrami, načež tito přijali za knížete opět Bedřicha. Na oplátku se stal Konrád Ota správcem celé Moravy – vliv pražského dvora končil na česko-moravském pomezí.

V roce 1185 vyslal Bedřich na Moravu Přemysla, aby se Konrádu Otovi pomstili. Došlo ke krvavé bitvě mezi Čechy a Moravany u Loděnic (u Pohořelic). Konrád Ota uchránil Znojemsko a Přemyslovo vojsko se muselo stáhnout do Čech.

V roce 1186 uzavřel Bedřich s Konrádem Otou mír v Kníně (na Příbramsku), který stanovil, že český kníže bude nadřazen knížeti Moravy, avšak ten ho po jeho smrti nahradí; tím byla obnovena vnitřní jednota přemyslovských držav. Konrád Ota přijal titul moravského markraběte (1186-1189), čímž však byl především vyjádřen jeho podřízený poměr k českému knížeti a čekatelství na pražský knížecí stolec.

Konrád Ota, „skvělý kníže z Moravy“, nastoupil roku 1189 na pražský trůn jako český kníže Konrád II. Ota. Synové Oty III. Dětleba Vladimír a Břetislav dostali do správy Olomoucko. Konrád Ota, poslední člen znojemské přemyslovské větve, zemřel v roce 1191 u Neapole na římské jízdě nového císaře Jindřicha VI. v důsledku epidemie moru.
   

Cesta k jednotné správě Moravy

V roce 1192 pražský biskup Jindřich Břetislav uplatil císaře Jindřicha VI.: Čechy získal pro svého synovce Přemysla Otakara I. a Moravu pro Přemyslova mladšího bratra, třetího moravského markraběte Vladislava Jindřicha I. (1192-1194, 1197-1222), který však spravoval jen Znojemsko s Brněnskem. Když se roku 1193 stal biskup Jindřich Břetislav i pražským knížetem, zůstalo Vladimírovi s Břetislavem Olomoucko a Brněnsko se Znojemskem obdrželi neznámí Přemyslovci Spytihněv a Svatopluk. Moravský markrabě Vladislav Jindřich byl českým knížetem-biskupem Jindřichem Břetislavem odvezen ke svému pražskému dvoru a poté uvězněn.

Po smrti biskupa-knížete Jindřicha Břetislava byl z vězení na knížecí stolec Čechů povýšen Vladislav Jindřich I., který měl mocenskou převahu, avšak po půl roce vládnutí 6. prosince 1197 ustoupil ze svého panovnického nároku. Ušlechtile souhlasil se společným přemyslovským knížectvím, kdy v Čechách bude vládnout jeho bratr Přemysl Otakar I. a sám se stane jeho spoluvládcem a svébytným moravským markrabětem se zeměpanskými pravomocemi. Tím byla ukončena přemyslovská dynastická krize. Moravský markrabě byl prvním po českém knížeti, Přemysl v roce 1198 navíc získal od římskoněmeckého krále Filipa Švábského královský titul; oba bratři byli aktivní v nejvyšší evropské politice.

Markrabství Vladislava Jindřicha I. bylo zprvu tvořeno jen Znojemskem s Brněnskem. Olomoucko si po smrti tamních knížat Vladimíra a Břetislava ponechal Přemysl Otakar I. z titulu knížete Moravanů, dal přestavět olomoucký hrad a po dohodě s biskupem Robertem založil moravské kancléřství.

Markraběcí dvůr sebevědomého vládce Vladislava Jindřicha I. sídlil na znojemském hradě (s mohutnou osmibokou věží). K výkonu zeměpanské moci byla vybudována markraběcí kancelář s notáři Apolinářem a Hilariem, v níž se zrodila moravská byrokracie.

V roce 1212 byla celá Morava sjednocena pod žezlem markraběte Vladislava Jindřicha, hrdého zeměpána, čímž skončila epocha „knížecí Moravy“ a začalo se rodit zemsky emancipované Moravské markrabství. 26. září 1212 vydal nový římskoněmecký král Fridrich II. Sicilský v rámci souboru Zlaté buly sicilské privilegium, jimž moravskému markraběti a jeho dědicům potvrdil držení „obou Morav“ (tj. Olomoucka i Znojemska s Brněnskem). Roku 1216 se markrabě vzdal nástupnictví v Čechách ve prospěch svého synovce Václava I., což potvrdil i císař. Začal převažovat zemský obsah markrabského titulu.