 |
Projevy, přednášky, články2 0 1 3 |
OS ve ZNOJMĚ |
|
Na mostě mezi Heinrichsreithem a Stálkami
Absolutními metaforami nazývá německý filosof Hans Blumenberg takové metafory, pro které neexistuje doslovný překlad. V řeči používáme ostatně mnohem více metafor, než si uvědomujeme. Metafora je jak známo sama metaforou, převádí něco někam. Metaforoi stojí na řeckých nákladních autech patřících špeditérským firmám. Metafora je mostem, prostředkem transportu od jednoho k druhému. Potud neilustrují metafory něco, co by jazykově v jiné formě už existovalo. Konstruují samy nanejvýš kreativním a inovativním způsobem nové smysluplné souvislosti. Francouzský filosof Paul Ricoeur mluví o živých metaforách. Most, v neposlední řadě i v dějinách avantgard oblíbená jazyková formulace je taková metafora, která paradoxním způsobem poukazuje současně na rozdělení i spojení. Strukturálně viděno předpokládá totiž rozdělení a má snahu spojit oba rozdělené prostory, elementy lidi a kultury. V angličtině mluví o " to bridge the gap", o přemostění prázdného místa. Angličtina dělá z podstatného jména sloveso, činnost. Anachronický převozník, který se objevuje dnes v mnoha dílech světa, tě převádí z jednoho světa do druhého, je takovým obrazem překonání hranice, kterou tvoří řeka…. v řecké mytologii je to jak známo Charon, který převádí lidi do říše mrtvých. Ještě Böcklin zachycuje v různých verzích obrazu Ostrov mrtvých magii této metafory. Mimo metaforu znamená most pevný přechod, který má na obou stranách, které jsou odděleny překážkou, ať už je to voda, strmý sráz řeka, údolí nebo propast, pevné zakotvení. Co leží mezi těmito body, nepatří nikam. Tak generuje most v dvojím smyslu něco třetího, sebe a to, co odděluje oba prostory a nachází se pod ním. Pod ním leží i ty dva břehy, okraje překážky. Potřebujeme mosty a všechny formy přechodů, neboť potřebujeme hranice. Hranice jsou definovány tím, že strukturují a vytváří prostor. Jsou překážkou i pozvánkou současně. Most je výzvou k překročení hranice. Chceme-li zapět odu na most, musíme vyzdvihnout, že hranice mají taky něco pozitivního: tvoří pro jednotlivce i kolektiv jistou formu ochranného odstupu, který k životu potřebujeme. Absolutní bezbřehosti, která nemá mostů zapotřebí, je vlastní určitý prvek totalitarismu a stejně i hranice, která nezná ani přechod ani otevření, má totalitární a autoritativní tendence. Bez mostů a přechodů, bez dveří a otvorů se mění sociální prostor ve vězení. Všeobecně nepředstavují mosty místa, kde pobýváme, jejich funkce se podobá tomu, co francouzský antropolog Marc Augé, nazívá ne-místa. Nejsou to místa v empatickém slova smyslu, právě proto, že to jsou prostředky k tomu, místa či prostory spolu spojit. Mosty jsou podmínkou k něčemu - že se na nich setkáváme, jako v románu srbského autora Ivo Andriče, je spíš vyjimkou, snad i je nápadem básníka, ačkoliv nebyl nestranný, zasazoval se o smíření křesťanských a muslimských obyvatel Bosny. V jednom tajúplném indickém tradování je dokonce Ježíš označován za most, za spojující element, na němž se lze trvale usadit. Život ranného křesťana je provizoriem, přechodem - nemá na tomto světě žádný domov. Život, který je mostem, nemá vlastního cíle, nýbrž je poukazem na vlast, která se nachází ve věčnosti onoho světa. A tak má most, malý či velký, poměrně přesnou časovou dimenzi. Pobyt na něm trvá přesně tak dlouho, jak potřebujeme k jeho překonání. Tím je součástí onoho fenoménu cesta, kterou ruský teoretik kultury Michail Bachtin označil slovem Chronotopos, jev, který spolu spojuje prostor a čas. Mosty jsou dílem člověka, mohou se rozpadnout, zřítit se. Jejich rozpětí je omezeno, ovšem ne zcela: jak nám předvádí dějiny inženýrského umění, mohou spojovat dvě města a dva kontinenty, jako např. v Istambulu. Rovněž na Golden Gate v San Francisku se tají člověku dech nad honosnou krásou a schopností člověka, překonávat přirozené překážky a rozdělení. Hranice, které mosty překonávají, nejsou však jevy vždy dané jen přírodou. Existují hranice a překážky, protože je člověk chce vytvořit a přitom často využívá přírodních úkazů, pasů, řek, horských hřebenů a údolí. Malý mostek mezi Stálkami a Heinrichsreithem je zcela nenápadný a po staletí téměř bezvýznamný. Ale přirozené a přirozeně vytvořené prostory jsou často symbolicky nabity. Ve více než 40ti letech "reálného socialismu" byl tento most neprůchodný, stejně jako velký most přes Dyji v Hardeggu. Dnes je to vzpomínka, doufejme na obou stranách. Možná že tam, kde se most používá jako metafora, získalo to slovo mnoho výrazů. Stejně, jako se v mystických či estetických diskursech často opakuje, že na konci je cesta tím vlastním cílem, tak má dnes i most docela dobrou patetickou pověst. Představuje pro nás možnost se lidsky otevřít a být mobilní. A tato otevřenost je základní podmínkou možnosti pro překročení hranice, které není poranění hranice toho druhého. Je symbolem etického činu, který má svoji hodnotu. Jestliže teď znojemský Okrašlovací spolek tento most, který nemá žádnou praktickou či sociální funkci, opraví, tak se ten most, který byl po léta zarostlým a nepoužitelným přechodem, změní a připomene nám pomíjivost lidských konstruktů. Tan, Tand je výtvor lidské ruky, praví se v německé básni z 19. století. Mosty se mohou rozpadnout a této skutečnosti pravděpodobně žádný most neunikne. Tento malý opravený můstek je vzpomínkovým místem, které se pohybuje časem sem a tam mezi jeho zřízením a 21.stoletím, které začalo globalizací, budící naděje i strach. Jako symbolický můstek může mezitím fungovat jen tehdy, jestliže lidé na obou jeho stranách naleznou jak předěl, tak i společnou řeč. Jan Skácel věnoval mostu poměrně zapeklitou báseň: Ryba která jde přes most.
Možná, že také Mozart na jeho cestě do Prahy jel přes tento most …
Text: Wolfgang Müller-Funk Překlad: Oldřich Babůrek Foto: Karel Jakl |
