Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
  Helena Jockelová, (foto: The Azrieli foundation)  |
Helena Jockelová
Kromě předmluvy a epilogu je vyprávění rozděleno do devíti kapitol.1. Vydání, Azrieliho edice memoárů těch, kteří přežili holokaust. Anglický originál byl vydán Azrieliho nadací v Torontu v r. 2014 s názvem „We sang in hushed voices“. České vydání připravilo se souhlasem „The Azrieli foundation and others“ Daniela Leicmanová, Nový Šaldorf – Sedlešovice. Vydáno v r. 2015 vlastním nákladem jako bezplatná publikace pro rodinu a přátele Heleny Jockelové a pro vzdělávací účely v duchu poslání Azrieliho ndace. počet stran 89 stran, včetně 35 fotografií, většinou z rodinného archivu. Počet kusů: neuvedeno. Ve 20. století bylo možné: narodit se v Rakousku – Uhersku (do r. 1918), vdát se v Československu (1919 – 1938), porodit dítě v Maďarsku (1938 – 1944), žít s rodinou v Sovětském svazu (1945 – 1991) a nyní bydlet na Ukrajině (od r. 199l) … a nikdy neopustit Mukačevo. A zde se Helena v r. 1919 v židovské rodině Kahan narodila, jako předposlední, sedmé dítě. Polovina Mukačeva byli Židé. Její sestra Roszie (nar. 1907) měla v dospělosti podnik se spodním prádlem ve Znojmě a těsně před 2. světovou válkou se zde provdala za židovského obchodníka Emila Jockela. V březnu 1944 obsadili Němci Maďarsko a tím také Mukačevo. Postupně začali odvážet všechny Židy do vyhlazovacích táborů, zejména do Osvětimi – Březinky (Auschwitz – Birkenau). Helena sem přijela se svou mladší sestrou Agi (Agneszka, nar. 1923) z mukačevského ghetta, zřízeného v květnu 1944 v místní cihelně. Rok v Osvětimi přežila jen díky tomu, že mohla pracovat v kuchyni. Tak zachránila i svoji sestru. Ukázka, str. 29, kapitola „Přežití“: „…Nesmírně důležitou součástí našeho odporu bylo zpívání. Ač se to zdá paradoxní hovořit jedním a tímtéž dechem o hudbě i Birkenau, zpěv byl klíčovou součástí naší existence. Když jsme dokončily práci a dozorkyně nebyly přítomny, mohly jsme najít bezpečné chvíle ke zpěvu hebrejských písní. Musely jsme být opatrné a nikdy nezpívat před SS, protože by nás ubily k smrti. Neuměla jsme dobře zpívat, ale na tom nezáleželo. Žádná z nás nebyla opravdovou zpěvačkou. Učila jsem své přítelkyně slova písní, která jsem se naučila ve škole a ženy s dobrými hlasy našly melodii. Společně jsme daly dohromady slova a hlasy, své hlasy ztišené, aby nás nikdo neslyšel…“ V Mukačevu se Helena setkala s Eichmannem, v Osvětimi s Mengelem. Na předloktí jí vytetovali číslo A 16501. Helena měla 7 sourozenců. Přežili jen čtyři. Matka, dvě sestry a bratr zahynuli v koncentráku, bratr Chaim ve stalinském gulagu. V lednu 1945 nastoupily obě sestry pochod smrti, který skončil až v květnu ve vybombardovaných Drážďanech. Ukázka, str. 34 a 35, kapitola „Pochod smrti“: „… V naší skupině nás bylo asi čtyřicet, když jsme konečně přišly do města Drážďany. Všechno tam bylo zredukováno na sutiny… Uprostřed zmatku, hluku a řevu jsem náhle uslyšela někoho zpívat hebrejská slova. Byla to slovensko – židovská dívka Leah z naší skupiny. Stála a zpívala dobře známou židovskou modlitbu „Shema Jisrael“ (Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden) … Leah měla tolik utišující hlas. Brzy jsme se ve zpěvu modlitby k ní přidaly, každá svou vlastní řečí a hlasem a přece sjednocené svým utrpením. Byl to ten nejnadějnější okamžik mého utrpení v holokaustu…“ Po válce došla do Znojma za jediným žijícím příbuzným, o kterém věděla, že přežil – za Emilem Jockelem. Ten si pak Helenu vzal, Agi se vdala za Josefa Soffera. Tak žily obě sestry opět pohromadě v jednom městě. V kapitole „Kroky k novému životu“ popisuje Helena svůj život ve Znojmě od roku 1945, kdy se seznámila s Emilem, kdy se v roce 1949 za něj vdala a kdy se jim v tomtéž roce narodila dcera Jana a v roce 1953 syn Pavel. Od roku 1946 vyučovala na znojemském gymnasiu a dodělávala si univerzitní kurzy v Brně na filosofické fakultě: angličtinu, ruštinu a další předměty. V r. 1949 promovala. Učila pak 40 let angličtinu a ruštinu. Protože byla i moje učitelka angličtiny, připojuji pár osobních vzpomínek. „Joklina“ nikdy o koncentráku nemluvila, i když měla viditelně vytetované číslo na předloktí. Angličtinu učila dobře, nesoustřeďovala se ani tak na mluvnici, ale chtěla, abychom hodně mluvili: „Mluvte blbě, ale mluvte!“, to říkala opakovaně. Tehdy nebyla prakticky možnost vycestovat do kapitalistických států, proto jsme občas chodili na filmy, kde se mluvilo anglicky (a dole běžely české titulky). Angličtinu jsme se učili rádi, také kvůli písním Beatles a dalších anglických skupin. Hrál jsme totiž s několika spolužáky v big- beatové skupině (Beat – boys). O rok mladší Jana Jockelová chodila o ročník níž a byla přátelská, chodili jsme k nim na Velikonoce a na Vánoce. Jocklovi byli vstřícní a nebyli ortodoxní a kvůli svým dětem slavili i tyto křesťanské svátky. Proto jsme nikdy neměli pocit, že se rodina Jockelova něčím odlišuje. Od r. 1967 šla Jana studovat na lékařskou fakultu do Brna a absolvovala ji v roce 1973. V nové nemocnici ve Znojmě nastoupila „kolečko“ na internu a chirurgii, pak se začala trvale věnovat neurologii a rehabilitaci. V roce 1983 se vdala do Kanady, kde jí místní židovská obec v Torontu pomohla zařadit se a v Halifaxu v Novém Skotsku pracuje jako soukromá lékařka dodnes. Od roku 1984 se do Kanady přistěhoval i Pavel Jockel a také se postupně uplatnil – nyní vlastní několik restaurací. Stárnoucí Helena a Emil zůstali sami ve velkém domě Na Valech ve Znojmě. A tak se s těžkým srdcem rozhodli ČSSR opustit, odjeli, jen s několika kufry v červenci 1988 za dětmi. Za rok a půl propukla „sametová revoluce“. Dnes žije rodina v Halifaxu, a občasně navštěvuje Znojmo, které navštívila také Helena a ta se zde setkávala i se svými bývalými gymnasiálními studenty. S Pavlem Jockelem jsem naposledy mluvil při příležitosti odhalení pamětní desky znojemské synagogy v roce 2008. Helena Jockelová zemřela v Kanadě 4. listopadu 2016, krátce po svých 97. narozeninách. K samotné publikaci: její sepsání a vydání je záslužný počin, ani jsme jako studenti nevěděli, čím vším Helena prošla. Jen si myslím, že jí mohl s vyprávěním pomoci někdo se spisovatelským talentem, takhle se mi zdají i dramatické pasáže příliš popisné. Předností knihy jsou fotografie z rodinného archivu, neboť Jockelovi i Sofferovi byli ve Znojmě velmi dobře známí. Azrieliho nadace, která knihu připravila a vydala, byla založena v r. 1989 Davidem J. Azrielim v Kanadě a jednou z jejích iniciativ je program memoárů přeživších holokaust. Sbírá, uchovává, vydává a rozšiřuje tyto memoáry. Má svůj poradní sbor z vysokoškolských učitelů v Torontu, Yorku, Jeruzalémě a v Connecticutu. Dosud vydala 23 memoárů v angličtině a 17 ve francouzštině. České vydání memoárů Heleny Jockelové je její první. „Vyprávěním těchto příběhů se pisatelé osvobodili. Tolik let jsme o tom nemluvili, i když jsme se již stali svobodnými lidmi ve svobodné společnosti“, píše David J. Azrieli. Při tvorbě knihy pomáhaly i Heleniny děti Jana a Pavel, dále Carolyn Condé, která pomáhala se sepsáním knihy, Dorota Glowacka, která uspořádala kurzy přednášek a další obětaví lidé. MUDr.Lubomír Černošek, únor 2017  |
| zpátky | úvod |