Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
 |
Mažárová,
Monika – Merta, Dan – Oberreiterová,
Jana – Hora, Jan 240 stran a barevné přílohy Znojmo, 2021, vydání první. Pojednání o znojemské architektuře a jejích proměnách v průběhu staletí jsou vděčným námětem, který v našem městě vždy padne na úrodnou půdu. Pohříchu publikačních titulů s tímto zaměřením nevyšlo tolik, aby to uspokojilo zvýšenou poptávku veřejnosti. To správně rozpoznalo Jihomoravské muzeum ve Znojmě. Na rok 2021 připravilo výstavu včetně doprovodné publikace s názvem Znojmo 1918–2020. Architektonické proměny. Jako spoluautor původního výstavního záměru mohu prozradit, že se na začátku počítalo s dvoudílným / dvouletým projektem, kdy tomuto modernímu období měla předcházet neméně zajímavá budovatelská éra „za císaře pána“ 1848–1918, avšak vedení muzea bez diskuse (autokratickou silou sobě vlastní) rozhodlo, že se první část architektonického příběhu (zatím) vyprávět nebude. Je to velká škoda, protože porozumět nástupu moderních výrazových prvků ve 20. století bez znalosti architektonického vývoje v 2. polovině 19. století moc dobře nelze. Ale snad není všem dnům konec. Autorský kolektiv sestavila muzejní pedagožka Monika Mažárová, původem z Hrušovan nad Jevišovkou, která svoji bakalářskou kvalifikaci z dějin umění obhájila v roce 2011 pozoruhodnou prací Architektura a urbanismus ve Znojmě 1945-1989. Ke spolupráci si přizvala kunsthistoričku a donedávna i památkářku Janu Oberreiterovou z Šumné, dále kunsthistorika a pražského galeristu Dana Mertu, původem z Dobšic, a znojemského architekta Jana Horu, rodáka z Loun. Výsledkem jejich společné práce je brožovaná publikace, rozčleněná do tuctu oddílů. Okolnosti vzniku a motivace jsou popsány v posledním, dvanáctém oddíle publikace, včetně medailonů autorů. Sněhově bílá obálka překvapí jednoduchostí až prázdnotou do chvíle, než si ji proti světlu nastavíme do takového úhlu, abychom přečetli titul publikace a na opačné straně hlavní motto. Hádankou či hříčkou je pro většinu čtenářů i ústřední fotografie obálky: pohled ze Zelenářské ulice na schodišťový tubus obchodního domu Dyje nepatří zrovna k těm známým či okoukaným. V úvodní kapitole Monika Mažárová seznamuje čtenáře s hlavními vývojovými rysy architektury 20. století ve Znojmě a naznačuje cíle autorů publikace. Rozpaky vyvolává geografický záběr: Ačkoli byl zvolen titul „Znojmo 1918–2020“, rozhodli se autoři rozkročit své pojednání na celý okres Znojmo (nikoli bývalý, jak autorka píše; vždyť okres Znojmo je stále platnou jednotkou územního členění ČR). Toto rozkročení neshledávám šťastným. Architektura města Znojma je kompaktní celek a zaslouží si ucelenou monografii bez exkursů do okolí. Pokud se autoři rozhodli pro celý okres, pak toto rozhodnutí měl odrážet i název knihy (např. „Znojemsko 1918–2020…“). Stručné zhodnocení architektonického vývoje ve 20. století zvládla autorka výborně, jako příslušnice mladší generace se zcela správně oprostila od nánosů státních ideologií či nacionalismu. Co zde však poměrně zásadně chybí, je shrnutí dosavadní literatury a popis pramenů, ze kterých autoři vycházeli. Poznámky s citacemi v 6. oddíle jsou podle mého soudu kusovité a nedostačující a ani soupis základní literatury v 8. oddíle není adekvátní: pomineme-li absenci obvyklého abecedního řazení, je nám předkládán výběr titulů, který se Znojmem prakticky až na dvě výjimky nesouvisí! O archivních pramenech ke studiu není zmínka žádná. Dvojice zajímavých leteckých pohledů na Znojmo, která úvodní kapitolu doprovází, vyšla žel ve špatné tiskově kvalitě. Druhý oddíl publikace s názvem „Moderní Znojmo a jeho urbanismus“ tvoří čtyři příběhové kapitoly. Jana Oberreiterová se zhostila první z nich a nazvala ji „V národnostním soupeření českých a německých stavebníků“. Její výklad se soustředí na období 1918 až 1945. Výše zmíněné vynechání příběhu z dob „císaře pána“ 1848–1918 nutí autorku začít svůj výklad krátkým shrnutím předchozího vývoje. Bohužel zde musím vytknout několik nedostatků: středověká předměstí (preurbiales) Znojma nazývá autorka poněkud „osadami“. Mylně hovoří o „všech třech městských branách“, přitom středověké Znojmo mělo vždy brány čtyři. Nedostatečné informace podává autorka také ve věci „Rozšiřovacího a regulačního plánu města Znojma“ z roku 1871. Není pravda, že autora plánu neznáme; stačilo si otevřít příslušný ročník novin Znaimer Wochenblatt. Byl jím Peter Ponfikl, c. k. provisorní komisař generální inspekce rakouských drah z ministerstva obchodu ve Vídni, jehož vítězný plán byl nakonec doplněn o vybrané prvky z dalších soutěžních návrhů od inženýra Antona Mannera ze znojemského stavebního úřadu, městského radního Antona Jungnikla a Karla Bailliho, inženýra c. k. priv. Rakouské severozápadní dráhy. Tyto informace jsem zveřejnil ve svém příspěvku v rámci přednáškového cyklu v roce 2016 včetně několika repríz a byl jsem připraven je řádně publikovat v rámci výstavy a jejího katalogu v roce 2020, nebýt zákazu ze strany ředitelky muzea. Jana Oberreiterová rovněž ani náznakem nezmínila několikerou aktualizaci regulačního plánu z roku 1871 ještě v 19. a na počátku 20. století. S rokem 1918 se autorka nicméně dostává na „svoji půdu“ a další výklad lze jedině pochválit. Čtenáři Sborníku SOkA si mohou pamatovat autorčin skvělý příspěvek v ročníku 2005 či v publikaci „Znojmo od středověku po moderní dobu“ (2013). Objevná je především problematika aktualizace regulačního plánu ve 20. letech 20. století a soutěže na regulaci dnešní třídy 17. listopadu. Výhradu mám pouze k chybně znějící citaci článku Jana Kozdase v poznámce 4, na kterou pak autorka opakovaně odkazuje. Druhou příběhovou kapitolu, nazvanou „Pod taktovkou socialistického budování“, napsala Monika Mažárová. Výklad o urbanistickém vývoji od konce druhé světové války do revolučního roku 1989 je solidní, autorka tu čerpá ze své výše uvedené bakalářské práce a článku ze Sborníku SOkA 2011. Postrádám pouze jisté prohloubení poznatků; chybí například přesnější datování jednotlivých popisovaných stavebních proměn a realizací. Nešikovnou formulací se také obecní kaple ve Starém Šaldorfě ocitla na Dolním předměstí Znojma. Opravil bych také to, že průmyslová čtvrť Znojma se začala utvářet nikoli až na konci 19. století (str. 12), nýbrž již v jeho polovině (např. Klammerthova keramička na dnešní Tovární ulici). Zatímco u kontroverzní stavby obchodního domu Dyje v kontextu historického Dolního náměstí a okolních úzkých ulic autorka neváhá vyjádřit veskrze pozitivní hodnocení (zcela v pořádku, je to její výsostné právo), u panelových sídlišť v okolí centra Znojma jsem autorčin názor nepostřehl. Citace v poznámce 22 k problematice označení Mansberk není úplná, chybí jméno autora (který píše tyto řádky). Třetí kapitolou druhého oddílu je „Na přelomu dvou tisíciletí, anebo Znojmo, vidím tě dvojmo“ od Dana Merty. Jedná se patrně o první syntetický pokus zhodnotit poslední tři desetiletí architektonického vývoje ve městě. Jelikož ale autor očividně neprovedl dostatečnou heuristiku pramenů, jsou jeho závěry značně subjektivní, opřené často pouze o pocity a dojmy. Škoda, z populárně-naučného pojednání se místy stává spíše publicistický fejeton, a ten v odborně laděné publikaci za veřejné peníze nemá co dělat. Jako příklad uvedu Mertovo tvrzení, že město dosud „z nepochopitelných důvodů“ neaplikovalo závěry architektonické soutěže na dostavbu nám. Svobody. Ty důvody jsou poměrně známé, jsou ryze ekonomického rázu (Znojmo kvůli centralisticky nastavenému rozpočtovému určení daní nedostává na jednoho občana takové pohádkové příjmy jako Praha či Brno), stačilo učinit oficiální dotaz na městskou architektku či vedení města. Dan Merta i autor poslední kapitoly Jan Hora shodně kritizují, že ve Znojmě postrádají plánování. Přitom například stará nemocnice, jejíž územní studie, tj. platná součást územního plánování, vznikala se zapojením města, historiků, památkářů, ŘSD, dopravních specialistů a dalších odborníků, svědčí o něčem jiném. Soukromý investor podle dostupných informací bude i nadále společně s městem hledat životaschopnou koncepci, která oživí někdejší Dolní předměstí a bude technicky, ekonomicky i dopravně realizovatelná. Mertova charakteristika záměru investora jako "obchodně-rezidenčního komplexu" je poněkud zavádějící, neboť ze zmíněné územní studie vyplývá, že to má být městská čtvrť s naprostou převahou bydlení, s výraznou zelení, doplněná o služby a menší obchodní plochy v linii parteru Vídeňské třídy, tedy tam, kde to městský prostor zatraktivní a oživí a kde není ideální kvůli hluku navrhovat čisté bydlení. To, že Dan Merta v tomto bodě zmiňuje a obrazově ukazuje studentskou práci Jana Hory, avšak platnou, projednanou územní studii Martina Navrkala zamlčuje, je zvláštní. Studentská práce na poli urbanismu sice může přinést některé dílčí zajímavé náměty, ale z principu nemůže vyřešit veškeré komplikované provozní, prostorové, dopravní, památkářské, ekonomické a ostatní aspekty území. Z konkrétních nepřesností Dana Merty bych dále vytkl autorovo označení „Sudety“ pro Znojemsko; označovat takto německou část jižní Moravy (Deutsch-Südmähren) je z historicko-geografického hlediska zavádějící. Dále v souvislosti s nešťastnou asanací poloviny Jarošovy ulice roku 2003 autor sice správně uvádí historické názvy pro Žižkova / Albrechtova kasárna, nezmiňuje však existenci rovněž asanovaných objektů někdejší robotárny, sociálních ústavů města a zeměbraneckých / Štefanikových kasáren na Písečné ulici. U popisu nové letní plovárny v Louce autor zcela opomíjí dlouholetou úřední válku znojemské radnice s Okrašlovacím spolkem ve Znojmě, který navrhoval umístit plovárnu do Lér u Dobšic a pro prostor jižně od kláštera parkovou či zahradní úpravu. Nemalá část autorova pojednání uhýbá od popisu architektonického vývoje, omezuje se prakticky na subjektivní hodnocení a zejména v závěru připomíná spíše autorovu vizi, se kterou by se mohl ucházet o přízeň znojemských voličů v komunálních volbách. Nemám nic proti osobnímu hodnocení v odborných textech, je to výsostné právo autora, nicméně v tomto případě se mi zdá, že množství subjektivních soudů je již za hranou běžnou u obdobných výstav a doprovodných publikací. Poslední kapitolu druhého oddílu s názvem „Znojmo současné i budoucí, aneb Znojmo, jak dál?“ napsal Jan Hora. Jeho jméno a jméno Horova ateliéru O-R-A s ryze kladným hodnocením zmiňuje Dan Merta v předchozí kapitole celkem asi pětkrát. Nyní tentýž architekt píše svoji úvahu nad architekturou současného Znojma a pojmenovává hrozby a šance, které vidí v nejbližších letech. Úvaha je to v mnohých aspektech pádná a trefná, nicméně i Jan Hora, a to ještě ve větší míře než Dan Merta, sklouzává k politicky laděné agitaci, což asi v kontextu Horova aktivního působení v poradních orgánech města za Českou pirátskou stranu nepřekvapuje, v populárně naučné publikaci muzea je to však poněkud nevhodné. Do očí bijící je zejména Horova kritika nerealizovaného záměru znojemské radnice z jara 2021 zřídit tzv. bezdoplatkové zóny jako nástroj řešení rostoucí kriminality v centru města. Horova kritika firmy Nevoga, která od roku 2015 rozšiřuje své tovární provozy na orné půdě jižně od Oblekovic, by byla zajisté pochopitelná, kdyby si neodpustil národně-socialisticky laděný odsudek, že se jedná o „soukromou německou firmu“ (Nevoga je přitom firma znojemská, působící ve městě již tři desítky let). Polemika o budoucnosti městských lázní či parkovacím domu na náměstí Svobody rovněž zatím podle mého názoru nepatří na stránky muzejní publikace, neboť se jedná o stále neuzavřené, právě probírané téma komunální politiky. Pokud jde o obrazový doprovod ke všem čtyřem kapitolám druhého oddílu, lze určitě pochválit skladbu a výběr. Problémem je ale u velké části reprodukcí fotografií či plánů jejich nedostatečné rozlišení a velikost. A tak například velmi pozoruhodná malovaná veduta Znojma z leteckého pohledu z období okolo roku 1740 ze sbírek muzea na str. 8 je natolik malinká, že z ní čtenář nic nepozná. Stejně mizerně dopadla jinak velmi cenná fotografie na str. 9 nahoře, kterou mohu přesně datovat do roku 1888, ukazující část tehdy nové a rostoucí nádražní čtvrti. Rozumím však, že rozpočet projektu nebyl nikterak velký. Následující oddíly jsou vždy graficky uvozeny velkou dvoustránkovou fotografií. Škoda, že k nim chybějí popisky. Třetí oddíl „Moderní Znojmo a jeho stavby“ je nejobjemnější a klíčovou částí publikace. Jedná se o přehledný katalog 77 vybraných architektonických realizací, chronologicky řazených od roku 1918 do roku 2020. Z tohoto počtu skutečně znojemských je 62, zbývající patnáctka je rozestřena po okrese od Bítova na západě až po Božice na východě. Výběr je odrazem autorské volby, asi jej lze těžko rozporovat, protože co člověk, to jiná preference. Přesto si dovolím zmínit dvojici ryze znojemských počinů, které v katalogu citelně postrádám: „Jubilejní škola“ na Loucké ulici a škola pro děti z Mansberku u Jubilejního parku. Zmínka o nich v předchozím oddíle na str. 10 je vzhledem k jejich významu příliš letmá. Naopak zařazení č. 47 – sídliště na Kraví hoře – vybočuje z katalogu tím, že se jedná o nikdy nerealizovaný projekt a jako takový mohl být vedle dalších popsán v příběhových kapitolách druhého oddílu. Poněkud do očí bijící je skutečnost, že osm ze 77 katalogových hesel za celé období 1918–2020 náleží projektům ateliéru O-R-A, který vede spoluautor publikace Jan Hora. Jeho realizace u č. 77, Kocanda v Kravsku, dokonce jako jediná dostala privilegium šesti stran (str. 208 až 213) oproti jedné až dvěma stranám u jiných hesel. Kdyby publikace byla vznikla jako soukromý podnik tohoto ateliéru či třeba jako výtvor občanského spolku Umění do Znojma, bylo by to lze pochopit. Publikace ale byla vydána jako populárně-naučný titul Jihomoravského muzea ve Znojmě z veřejných finančních prostředků, z dotace Ministerstva kultury ČR a města Znojma. Zjevná preference jednoho architektonického ateliéru, zaobalená do jinak seriózního textu, je v takovém zveřejněném díle podle mého soudu krajně nepatřičná, obzvláště když jiné soudobé kvalitní realizace jsou (vědomě?) opomenuty. Zajímalo by mě, proč nebylo zmíněno například dílo arch. Josefa Kolmana; jeho unikátně řešený interiér kavárny a galerie Žlutá ponorka byl v první půli 90. let naprostým kulturním fenoménem ve Znojmě. Dále se ptám, proč byla opomenuta rekonstrukce hotelu Prestige (dříve Družba) z pera architekta Jindřicha Janíčka; snad to není kvůli sporům a rozchodu dřívějších vlastníků objektu, přičemž jednu stranu sporu tvoří členové rodiny architektů O-R-A? Tato rekonstrukce byla ve své době velmi významná, do sídlištní periferie vložila kvalitní hotel, v té době v celém městě jediný na úrovni, zároveň středisko společenského a kulturního života. Konečně proč byly z katalogu i vývojových kapitol vynechány realizace architekta Martina Navrkala? Je to kvůli profesním sporům, obava z konkurence, nebo snad žárlivost na vyšší odborné vzdělání? Je v tomto světle obhajitelné zařazení např. č. 75 – revitalizace vnitrobloku sídliště Dukelských bojovníků / Sokolovská? Zde navíc cítím dehonestaci významného krajináře a zahradního architekta Jaroslava Krejčího větou: "Jeho návrh však nemohl být pro nedostatky v počáteční fázi projektování a ekonomickou náročnost realizován." V mnoha čtenářích bude tato věta vzbuzovat naopak zvědavost, zda by původní koncepce arch. Krejčího nakonec nebyla vedla k hodnotnější a podle mého názoru méně fádní realizaci. K jednotlivým heslům katalogu si dovoluji ještě připojit následující faktografické připomínky: U č. 2 (str. 28) Jana Oberreiterová tvrdí, že Wilhelm Kraus byl architekt a stavitel německojazyčného prostředí. Není to až tak pravda. Kraus byl typický Znojmák –„utrakvista“, stavěl pro zákazníky bez ohledu na jazyk, tu jako Wilhelm, tu jako Vilém Kraus. U č. 3 (str. 30) žel chybí odkaz na archivní fond nalezený roku 2015 v základním kameni a uložený ve Sbírce Jihomoravského muzea ve Znojmě. U č. 6 – úmrtní komory s kaplí staré nemocnice (str. 35) – mohl být odkaz na moji monografii o staré nemocnici z roku 2020. U č. 7 a 8 – rezidenčních domů rodiny Weinbergerů na dnešní Rudoleckého ulici (str. 36) – zase chybí odkaz na články z pera L. Černoška a K. Jakla publikované ve Sborníku SOkA 2011. U č. 11 (str. 42) postrádám alespoň jednovětné shrnutí stavební historie areálu německého gymnasia, které využilo barokního traktu zrušeného kláštera klarisek, k němuž byl roku 1869 přistavěn klasicizující uliční trakt. To stejné platí i pro č. 12 – učitelský ústav, později zemědělská škola na dnešní Alšově ulici (str. 44), kde není popsána starší, secesní část školy, dokončená roku 1909 jako městské dívčí lyceum. Reprodukce Víškova plánu přístavby školy na str. 47 bohužel postrádá patřičný kontrast. U č. 16 – obchodní dům Baťa na Horním náměstí (str. 54) – je škoda, že autorka nezmínila hodnotu renesančního Czikannova domu, který Baťa bezostyšně zbořil. Velmi kladně hodnotím zařazení č. 18 a 19 (str. 58 a 59); osudy těchto domů na třídě 17. listopadu byly dosud neznámé, stejně jako č. 21 – dům „Vlastní krov“ na Alšově ulici (str. 62). U č. 26 – Stloukalův obchodní dům na Dolní České/Kovářské (str. 70) – opět chybí odkaz na poměrně zásadní stavebně-historický článek Otto Boudy ve Sborníku SOkA 2014, podobně u č. 28 – Riesenfeldova vila Na Vyhlídce (str. 74), kde jsem s Janou Oberreiterovou na začátku roku 2021 konzultoval závěry operativního průzkumu a dokumentace, který je uložen u Správy NP Podyjí. První relevantní odkaz na zdrojový článek čtenář najde až u č. 30 – Nový Bítov (str. 76, poznámka 50). U č. 32 – nové nádraží (str. 82) – jen malá oprava v tom smyslu, že staré nádraží nebylo v závěru války zničeno zcela, hlavní výpravní budova byla poškozena jen z menší části, mohla být dost dobře opravena. U č. 36 – městské lázně (str. 96) – si dovolím doplnit, že lázně nevznikly jako náhrada letní plovárny pod Obří hlavou, nýbrž jako náhrada starých parních Magdalénských lázní na dnešní Sokolské třídě. Dobře to popisuji v knize s Josefem Vlasákem „Milované Znojmo“ z listopadu 2020. U č. 44 – bývalé sídlo OV KSČ na nám. Svobody (str. 122) – postrádám jakoukoli zmínku o zničené židovské synagoze. U č. 52 – rekonstrukce Horního náměstí (str. 144) – nesouhlasím s tvrzením, že kašna arch. Gryma byla součástí jeho původního projektu z roku 2005; nebyla, jako vodní prvek totiž arch. Grym poněkud ironicky označil podzemní toalety s tekoucí vodou na kovové pisoárové stěně v pánském oddíle; kašnu architekt projektoval dodatečně až na žádost starosty Nezvedy v roce 2010. U č. 53 – revitalizace Komenského náměstí a Městského parku (str. 146) – se autoři dopustili poměrně závažného omylu, když revitalizaci hradebního opevnění mezi Dolní Českou a Dolním parkem u Střelniční věže připsali Ateliéru Tišnovka; tento poměrně zásadní projekt, ze kterého čtenář publikace neuvidí ani jednu fotografii, vznikl na základě mého ideového zadání po náročné majetkoprávní přípravě v ateliéru znojemského architekta Martina Navrkala. Ateliér Tišnovka projektoval revitalizaci Městského parku a Komenského náměstí. Čtvrtý oddíl „Moderní Znojmo a jeho architekti“ podává krátké medailonky stavitelů a architektů od první republiky až po současnost. A opět tu narážíme na stejný problém. Z dnešních osobností autoři publikace opomněli zařadit Josefa Kolmana, Martina Navrkala, Radomíra Kamana (i přes veškerou kontroverzi, která je konkrétně s ním spojená), Jindřicha Janíčka či Kamila Švaříčka. Z žen mohla být uvedena například památkářka Blanka Rudolfová či architektky Marta Šedá či Eva Heroldová. Pátý oddíl „Moderní Znojmo a jeho trasy“ je ryze praktickým návodem, představuje několik výletních okruhů, díky nimž může čtenář blíže poznat některé z domů a budov popisovaných v předchozím katalogu. S tím souvisí plán města Znojma, volně vložený jako příloha publikace, kam jsou všechna znojemská hesla a výletní okruhy zaneseny. Druhou stranu této plánové přílohy tvoří plakát na výstavu Znojmo 1918–2020 s fotomotivem zbořené konzervárny Fruta. O šestém a osmém oddílu s nedostatečnými poznámkami a literaturou byla již zmínka výše. Sedmý oddíl představuje toliko rejstřík všech 77 staveb popsaných v katalogu. Devátý oddíl prozrazuje autorství obrazových příloh použitých v publikaci. Pochválit nutno desátý oddíl, jmenný rejstřík, a oddíl jedenáctý, což je české, německé a anglické resumé. V závěrečné tiráži chybí odkaz na podporu města Znojma, která pro tento projekt představovala 150 tisíc korun. Jaké celkové hodnocení lze tedy publikaci o architektonických proměnách Znojma 1918–2020 udělit? Klady jsou nesporné: kolektivní autorská práce poprvé poměrně přehledně podává veřejnosti syntézu urbanisticko-architektonického vývoje našeho města v posledním století a díky dlouholetému pramennému výzkumu autorek Jany Oberreiterové a Moniky Mažárové představuje i dosud málo známé či úplně neznámé příběhy některých pozoruhodných staveb. Po obrazové stránce publikace přináší kvalitní současné fotografické snímky a aspoň náznakem představuje dochovanou archivní plánovou dokumentaci k některým realizacím. Škoda jen, že tyto archiválie nedostaly při grafickém zpracování větší prostor a často i kontrast. Výtek k publikaci není málo. Mám dojem, že vznikala poněkud ve spěchu. Autoři mohli četná hesla hlouběji konzultovat s dalšími odborníky, jako by chyběla větší odvaha jít do pramenů, a dokonce i do snadno dostupné literatury. Kapitoly z pera Dana Merty a Jana Hory a příslušná hesla hlavního katalogu žel trpí nadměrnou subjektivitou a povrchně odbytým výzkumem, což podkopává původní cíl projektu: předložit znojemské veřejnosti nestranně odbornou práci, vedenou snahami o co nejlepší poznání a zmapování stavebního vývoje města. Zjevná adorace jednoho architekta, který se stal spoluautorem publikace (!), ignorace práce konkurenčních soudobých architektů a bezbřehá prezentace subjektivních komunálně politických názorů, aniž by dotyční představitelé města mohli reagovat, přispěly zbytečně k degradaci jinak v zásadě kvalitní práce obou ženských spoluautorek publikace. A to je velká škoda. Jiří Kacetl, 2022 |
| zpátky | úvod |