Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
 |
Kolektiv autorů
Almanach byl vydán za podpory Jihomoravského kraje a Města Znojma, (vyd. Znojmo, 2019, 104 stran.). Sto let trvání školy – to už je věk, přesahující jeden lidský život. Je to důvod ke zhodnocení, k zamyšlení a k bilancování. A s takovými nadějemi byl očekáván i výroční „stoletý“ almanach reformovaného reálného českého gymnázia ve Znojmě. V říjnu 2019 se konaly oslavy ke 100. výročí založení školy, vše za velké účasti současných i dřívějších studentů a profesorů. V těchto dnech, od 11. do 12. října, se také ve škole prodával nynější Almanach. Když jsem ho dostal do ruky a alespoň zběžně prolistoval, byl můj první pocit z něj – zklamání. A to mě neopustilo ani po dalším pročtení kapitol, prohlédnutí fotografií a závěrečného seznamu učitelů a absolventů školy. Proč to? Místo brožovaného výtisku měla být rozhodně použita pevná a důstojná vazba. Případné námitky, že by se tím výtisk prodražil, neobstojí. Žádný absolvent není tak chudý, aby neměl pár stovek na pěknou knihu s vazbou, která se bude v knihovně vyjímat. Za těch pár krásných studentských let by to stálo. A k obsahu publikace? Kapitoly z historie gymnázia jsou dosti pečlivě zpracovány, mohlo se však jít do větší hloubky – zde by obsáhlejší text nebyl na škodu. Není také vůbec zmíněn velmi aktivní život našeho prvního ředitele, PhDr. Karla Polesného, po němž je škola pojmenována. A jaké byly osudy gymnázia za druhé světové války? I to lze dnes dohledat. A jak se vyvíjelo střední školství ve Znojmě od založení jezuitského gymnázia a kdo tam učil? Čtenáře by tyto informace rozhodně nenudily, a navíc by přispěly k oživení paměti našeho města, tolikrát už ztracené! Co je nutno ocenit, jsou otištěné fotografie: ať už jejich kvalita nebo výběr. V minulých vydáních almanachů (k 50., 80. nebo 90. výročí založení školy) jsou sice také, ale v nekvalitním provedení. Co však mají tyto minulé publikace navíc, to jsou vzpomínky na školu a úvahy o životě z pera některých bývalých absolventů. Jsou tam také studentské nebo učitelské práce, a to samozřejmě obsah knihy velice oživuje. Současný stoletý almanach je tak nějak „bez šťávy“ - a je to škoda. Sám jsou opouštěl školu ve „zlatých šedesátých“ (1966), takže bych hodnotil jako nejzdařilejší almanach ten z roku 1969, k 50. výročí založení školy. Vím ale, že je to značně subjektivní názor. Přesto si myslím, že se mohl dát také prostor hudebním skupinám, které v té době na škole vznikly (například big- beatová kapela „Bezejmenní“, na kterou pamětníci vzpomínají dodnes.) A také se podrobněji zmínit o některých profesorech – Heleně Jocklové, manželech Pivničkových, řediteli Lohnickém, Jakubu Trnkovi a dalších, samozřejmě i o těch současných. Někteří byli perzekuování v době okupace německé (prof. Maštera) a někteří za okupace sovětské (manželé Adamovi, Jiřina Čechová, prof. Štanglová), Helena Jocklová přežila Osvětim... Také zmínit postoje studentů v roce 1968 a 1989 a názory současných studentů a učitelů. Snad až v dalším almanachu? Ke 125 rokům školy? Dr. Lubomír Černošek, leden 2020. |
| zpátky | úvod |