Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
  paní Věra Sosnarová  dopis s prosbou o pomoc  Cestovní doklad pro výjezd ze SSSR |
Věra Sosnarová - Jiří Svetozar Kupka
4. Vydání, 2. vydání v Kartuziánském nakladatelství, Dolní Kounice v roce 2016, počet stran 235 včetně obrazových příloh. Počet kusů a cena: neuvedeno. Současně rozebráno. Nestává se mi často, že bych musel revidovat úplně celý text, který jsem napsal a nechal uveřejnit. Zde musím tuto výjimku učinit. Ve Sborníku Státního okresního archivu Znojmo pro rok 2016 byl na straně 135 – 136 uveřejněn můj text – recenze na knihu „Krvavé jahody“, kterou podle vyprávění Věry Sosnarové napsal Jiří Svetozár Kupka, český spisovatel a scénarista barrandovského studia. V knize Kupka uvádí: „Poslouchal jsem vyprávění Věry Sosnarové a napsal tuto knihu. Je to její skutečný osobní příběh.“ Ve zkratce: jedná se o obrovské útrapy Věry, tehdy Melkinové a její sestry Naděždy v sovětských pracovních táborech a nakonec jejich vysvobození a příjezd do Československa v r. 1964. V podrobnostech odkazuji na knihu a také na zmíněnou recenzi ve Sborníku. Kniha „Krvavé jahody“ se dočkala opakovaných vydání a stala se skutečným bestselerem, k čemuž jistě přispěla i spousta přednášek Věry Sosnarové a její emotivní vyprávění, které dokáže posluchače rozesmát i dojmout. Věra byla několikrát i ve Znojmě. Na všech setkáních má plné sály, po vyprávění je také čas na prodej a podepisování knihy. V roce 2019 jsem byl upozorněn na článek Adama Hradílka „Neskutečný příběh Věry Sosnarové“, otištěný v odborném časopisu „pd“ – Paměť a dějiny, ročník XIII, 2019/02 na stranách 23 až 37. Tento čtvrtletník vydává Ústav pro studium totalitních režimů ČR, šéfredaktorem je Adam Šúra. Jsou zde odborné badatelské články vysoké úrovně, týkající se uvedené problematiky. V roce 2002 byl vydán Zákon č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR. Za každý měsíc bylo stanoveno odškodnění 12 tis Kč. (Nejvyšší vyplacená částka byla 1 548 000 Kč, nejnižší 18 000 Kč.) Věra Sosnarová si rovněž podala žádost na ČSSZ (Českou správu sociálního zabezpečení) a nárokovala si částku za 19 let v sovětských pracovních táborech kolem 3 mil. Kč. ČSSZ řešila tento, i další případy standartním způsobem. Věra Sosnarová neměla u sebe žádný oficiální dokument neměla (s tím, že byly záznamy skartovány) a kromě sestry ani žádného živého svědka. Proto se ČSSZ obrátila na ruské úřady s žádostí a pomoc při prověřování Věřina případu. A zde se postupně začaly objevovat rozpory ve výpovědích Věry Sosnarové. V březnu 2005 obdržela ČSSZ vyjádření Generální prokuratury Ruské federace o tom, že v ruských archivech se nenachází žádná informace o represích vůči Ludmile Šímové (matce Věry) ani proti její dceři Věře. Zde by se ještě dalo tvrdit, že dokumenty mohly být skartovány a zničeny. Ale ČSSZ již před tím získala pracovní knížku, poukazující na její civilní zaměstnání po dobu celého pobytu v SSSR. Po několika letech přezkumu ČSSZ rozhodla o zamítnutí Věřiny žádosti o její odškodnění. Zde by mohl celý příběh skončit. Ale zamítnutí této žádosti vyvolalo vpravdě hysterickou reakci všech medií. Příběh Věry Sosnarové a její sestry je tak výborně a emotivně vyprávěný a vycizelovaný zkušeným J. S. Kupkou, že se zdá neuvěřitelné, že by to nemusela být úplná pravda. Nevíme, co vedlo Věru Sosnarovou k vyprávění příběhu „Krvavé jahody“ a nechci o tom ani spekulovat. Jisté je, že po sametové revoluci v r. 1989 v sobě objevila skvělý vypravěčský talent, který zaujal i dlouholetého scénáristu Jiřího S. Kupku a vedl pak k napsání knihy. Snad by se dalo, za určitých podmínek, prominout, že jsou zde fabulace, ale na konci knihy je jasně řečeno, že se jedná o „její skutečný osobní příběh“. Proto historik a novinář Adam Hradílek začal důsledně pátrat v různých písemnostech (uvedených vždy níže) po opravdovém příběhu celé rodiny Ludmily Šímové, Věry, Nadi a dalších osob, spjatých s tímto vylíčeným příběhem. Výsledky jeho pátrání jsou však přímo šokují. Proto jsem se rozhodl, že s pomocí těchto faktů se pokusím uvést vše na správnou míru – pokud to vůbec ještě jde. Rozdělme si napřed osoby: Josef Šíma, narozen 3. 3. 1896 v Brně, jako devatenáctiletý obdržel povolávací rozkaz do rakousko-uherské armády a byl odvelen na východní bojiště 1. světové války. 30. 10. 1915 upadl u Lublinu do ruského zajetí. 5. 11. 1917 vstoupil v obci Barbarovka do čsl. legií, zařadili ho jako pěšáka 5. roty 3. pluku. Protože ale trpěl chronickým zánětem středního ucha, byl zakrátko přeložen do týlu. Odtud byl pro přetrvávající zdravotní potíže 4. 7. 1919 odeslán k doplňující rotě do Omsku. Tam však nedorazil. Zůstal totiž v malé obci Berezovka, kde se 10. 10. 1920 oženil s Ljubov Melkich. Novomanželé se pak přesunuli do Vladivostoku, kde se jim 11. 8. 1921 narodila dcera Tamara. Rodina pak za půl roku nastoupila, společně s dalšími asi pětisty Čechoslováky, do posledního transportu na loď Almeria a 22. 3. 1922 odpluli do Československa. Poslechněme si, co o tom říká Věra Sosnarová – a píše Jiří S. Kupka v knize „Krvavé jahody“. Str. 11., 4. vydání: „ Libuše Šímová byla Ruska...Do republiky přišla ve dvacátém roce. Nebyla sama. Ruská děvčata se na útěku před hrůzami občanské války přidávala k československým legionářům, kteří se přes Sibiř po železnici, a z Vladivostoku po moři, vraceli do vlasti. Na Moravě se provdala za Josefa Šímu, ale po šesti letech se s ním rozvědla. Žila pak ještě s jiným mužem bez oddacího listu. Věra se jim narodila v jednatřicátém. Když pět let nato přibyla do rodiny Naďa, jejich otec prohlásil, že se s matkou ožení, ale než k tomu došlo, zabil se při autohavarii. Matka se proto jmenovala Šímová, ale obě děvčata byla v matrice zapsána pod dívčím jménem své matky – Mělkinová.“ Vidíme už zde rozpory: Josef Šíma se s Ljubov Melkich oženil už v Rusku (1920), nikoliv na Moravě. Proto také mohla Ljubov opustit Rusko – jako manželka, dokonce i s dítětem (dcerou Tamarou, nar. 1921). Nebyla tedy emigrantka. Je pravda, že tyto podrobnosti nemusela Věra vědět. Ale o nevlastní (?) sestře Tamaře se Věra nikdy nezmiňuje, uvidíme ještě důvod. Šíma se vrátil do Brna s manželkou a dcerou, ale rodina se krátce po příjezdu rozpadla. K soudnímu rozvodu pravděpodobně nikdy nedošlo. Ludmila (což je český přepis ruského Ljubov - nikoliv Libuše, jak je uváděno v knize) Šímová je v dokumentech brněnského policejního ředitelství a soudních spisech uváděna jako: dělnice ve zbrojovce, námezdní dělnice, bez zaměstnání, prostitutka a služka. První záznam v jejím rozsáhlém trestním rejstříku je ze 4. 11. 1923, kdy byla v Brně zatčena pro potulku. Také Josef Šíma měl existenční nouzi, proto si podal žádost o vydání průkazu legionáře. V legiích mu byla uznána služba pouze 1 a půl roku (místo nárokovaných šesti), a to od 5. 11. 1917 do 4. 7. 1919. Ovšem hned měsíc po obdržení vyrozumění z Ministerstva národní obrany byl Šíma v Chrudimi zatčen a odsouzen za krádež na 4 měsíce. Tím přišel o výhody určené legionářům. I Ludmila Šímová byla v letech 1927 až 193 odsouzena do vězení, a to celkem 8x: za podvody, krádeže, prostituci a další delikty. 5. 5. 1931 se Ludmile Šímové narodila v Zemské nemocnici v Brně dcera Věra, hlavní aktérka příběhu. Jméno otce v rodném listě není, příjmení dostala podle svobodného jména matky, ale počeštěné: tedy Mělká. Často pak s matkou měnily bydliště. Malá Věra vyrůstala v tvrdých podmínkách, mezi nejchudšími Brňany. 13. 9. 1935 se narodila další dcera Emilie. (Ta je v knize „Krvavé jahody“ uváděna vždy jako Naďa.) Otec je opět neznámý. Vraťmě se k Tamaře, první dceři Ludmily Šímové, která se narodila ještě v Rusku a o které není v knize ani jedno slovíčko. Tamara už jako třináctiletá musela být umístěna do Ústavu pro mravně ohrožené dívky v Brně. 10. 9. 1940 byla zatčena v Mohuči pro prostituci. To se později hodilo gestapu, neboť ji v roce 1943 nasadilo jako volavku k provokacím v Praze. Byla ale psychicky labilní, gestapo spolupráci brzy ukončilo a Tamara se 5. 1. 1944 pokusila otrávit tabletami proti bolesti. Musela být akutně hospitalizována na Bulovce, kde se uzdravila. Do konce války pak pracovala v pražském ČKD. Aby zastřela svoji vinu, vstoupila hned v květnových dnech 1945 do Revolučních gard. Zde však byla poznána jako udavačka gestapa. Mezitím ještě stačila v Brně u otce Josefa Šímy okrást jeho spolubydlící o zlaté šperky a jiné cennosti, ale pak byla 3. 2. 1946 v Praze zatčena. Soud ji poslal na 5 let do těžkého žaláře. Ve vězení u ní vypukla tuberkuloza a musela být ze zdravotních důvodů propuštěna do domácí péče k rodičům ( v protokolu jsou podpisy Josef Schima a Ludmila Schimová). Doma zemřela na tbc 27. 3. 1948. Nyní ještě zpět do protektorátu a k Ludmile Šímové. Ta si požádala – pod „protektorátním“ jménem Libusche Schima, společně s dcerami, o přiznání říšské státní příslušnosti. Jako manžela uvedla Josefa Schimu, německé národnosti. Ludmile byla německá státní příslušnost přiznána okresním vedením NSDAP dne 9. 4. 1941, dcerám Věře a Emilii i otci hned za týden po podání žádosti (13. 11. 1940). Nedosti na tom. O Ludmile Šímové se zachovalo písemné udání z 24. 5. 1942, že se jakási Helena Dršťková hanlivě vyjádřila o führerovi. Po osvobození měla být Ludmila Šímová vyšetřována, ale policie ji nemohla najít. Po smrti Josefa Šímy v r. 1951 vypověděly jeho sestry, že „zemřelý byl ženat s manželkou Ljubou...která se vrátila do SSSR. Odešla pravděpodobně v r. 1945 nebo 1946...Její další osud není známý.“ Věra Sosnarová v knize „Krvavé jahody“ dosti podrobně popisuje zatčení matky a obou dcer (str. 18 a dále) sovětskými důstojníky a vojáky a jejich násilný převoz automobilem se začerněnými okny někam k Mikulovu a pak dál až do Sovětského svazu. Měl to být trest za emigraci a tím zradu sovětské socialistické vlasti. Jak to bylo skutečně, to ví jen Věra Sosnarová sama. Snad matka Ludmila utíkala před českou spravedlností, neboť byla prokazatelně udavačka. Co se s ní stalo, to není známo. S dcerami v Sovětském svazu (podle dosud známých zjištění) nebydlela. Věra Sosnarová byla na sovětském území vedena pod ruskou variantou rodného příjmení matky, tedy Melkich. Při pátrání (v rámci Věřiny žádosti ČSSZ, jak uvedeno výše) se v Rusku postupně nalezly její dokumenty, a to: jako zaměstnankyně Alapajevského metalurgického závodu ve Sverdlovské oblasti, kde pracovala od 4. 5. 1946: „slečna Věra Melkich, ruské národnosti, narozená 1931 v Jižní Americe..“ To jsou opět do očí bijící rozpory. Věra zřejmě nemohla uvést místo svého narození v Československu, neboť by se mohlo přijít na to, že jí byla v r. 1940 za protektorátu přiznána říšskoněmecká státní příslušnost. Národnosti ovšem byla české (nikoliv ruské), neboť se narodila v ČSR. V letech 1947 až 1964 (t.j. až do doby jejího odjezdu zpět do ČSSR) byla zaměstnána na různých pozicích, převážně v Nižně-Tagilském závodu na výrobu topných zařízení. V tomto městě také bydlela. 1. 11. 1963, asi rok před odjezdem k nám byla povýšena do pozice mistrové dílny. Proč se tohoto místa nakonec vzdala a odjela raději do Československa, to není známo. O žádné šikaně se tedy nedá hovořit, natož o pobytu v gulagu. Její setra Emilie také bydlela a pracovala v Nižném Tagilu. Zde se provdala za Vladimíra Kučejeva a přijala jméno Naděžda Kučejeva (podle českého přepisu Kučejevová). 22. 4. 1957 se jí tam narodil syn Igor. Ostatní údaje matriky v Rusku o ní neposkytly s odkazem na ochranu osobních údajů. Dne 15. 8. 1963 byl Ministerstvem vnitra ČSSR vydán souhlas k přesídlení obou sester k tetě Ludmile Schimové, žijící v Brně. Věra a Emilie - Naděžda ale zatím zůstaly v Sovětském svazu. Proč k tetě do Brna nechtěly, to také není známo. 8. 11. 1963 napsala Věra Melkich dopis předsedovi JZD (Jednostného zemědělského družstva) „Podyjí“ v Novém Šaldorfu Karlu Královi s žádostí o pomoc pro sebe, setru Emilii (nyní Naďu) a jejího syna Igora. Předsednictvo JZD žádost odsouhlasilo. Sestry s Igorem překročily hranici 9. 9. 1964 v Čopu. Na cestovním průkazu Věry, vydaným velvyslanectvím ČSSR je jméno: Věra Melka, účel cesty: k trvalému návratu do ČSSR. Zemědělské družstvo Nový Šaldorf jim poskytlo ubytování, půjčku na vybavení bytu (s tím, že část výbavy jim bude věnována). Lidé jim navíc nosili šaty a jídlo. Hned 20 dní po příjezdu, 29. 9. 1964, jim Okresní národní výbor Znojmo vystavil osvědčení o československém občanství (vlastně jen prodloužil – trvalo jim od narození). Věra ani Emilie samozřemě německé občanství v době nacistické okupace neuvedla. Kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby tehdy někdo pátral v brněnských spisech. Přesto si Věra stěžovala na šikanu ze strany některých místních lidí: str. 188: „My nechceme v baráku žádné Rusačky, bolševičky.“, na nízký plat, z kterého se nedá vyjít a jiné. Oceňuje ale i vstřícnost lidí, kteří jí pomáhali materálně i povzbuzením. Za půl roku, 20. 3. 1965, se Věra provdala za traktoristu Václava Sosnara. Přípravy na svatbu i vlastní obřad je v knize opět silně emotivně popsán. Jistě ale pochopíme, že Věra konečně našla klid a spokojenost v rodině. S manželem Václavem vychovali dva syny: Miroslava (nar. 1968) a Václava (nar. 1970). V knize se uvádí, že až do roku 1989 se musela každý měsíc hlásit v Brně na služebně StB a na sovětském konzulátě, kde opakovaně podepisovala mlčenlivost. Je-li to pravda (snad se to dá zjistit), jaký byl skutečný důvod těchto tajných opatřen? Člověka napadne ledacos. Ani Věřin manžel údajně nic nevěděl. Prý byla také sledována tajnou policií. Současně žije paní Věra v malém domku v Odrovicích v Jihomoravském kraji. Sestra Emilie (Naďa) se v Československu znovu provdala za Františka Úlehlu. Setkali se údajně na svatbě Věry v r. 1965. Měli spolu dceru Janu, nar. 1966. Nadin ruský syn Igor, který v roce 1982 vyjel do Švýcarska, se už zpátky nevrátil. Tam se pak za ním vystěhovala i Jana s matkou Emilií. (Prý z hrůzy před možným zavlečením do Ruska, jak od roku 2002 uvádí Věra Sosnarová). V doslovu knihy „Krvavé jahody“ píše Jiří S. Kupka že Jana se provdala za Itala, který vlastnil luxusní hotel na ostrově Portofino a na důchod vzala svoji matku Emilii – Naďu k sobě. Ta pak zemřela v r. 2014 na rakovinu a je pochována v Brně. V roce 2018 převzala Věra Sosnarová „Cenu hejtmana Jihomoravského kraje“ a 10.května 2018 byla Poslaneckou sněmovnou navržena prezidentu republiky Miloši Zemanovi na medaili „Za hrdinství“. Vladimír Bystrov, publicista a novinář, který jako první veřejně vyjádřil vážné pochybnosti o příběhu Věry Sosnarové a jejím utrpení v sovětských pracovních táborech napsal, že „popularita této ženy je políčkem skutečným obětem politických represí v Sovětském svazu.“ (Lidové noviny, 23. 7. 2009). Já dodávám, že nejsem schopen pochopit rozsah, a ani příčinu všech jejích fabulací v „Krvavých jahodách“, přesto, že všichni víme, i z jiných zdrojů (např. Solženicynovo „Souostroví gulag“ a j.), že podmínky vězňů v sovětských pracovních táborech byly nadmíru kruté a jejich oběti nejsou dodnes spočítány. Lubomír Černošek, září 2019 Zde najdete: Původní recenzi |
| zpátky | úvod |