Okrašlovací spolek ve Znojmě
P u b l i k o v á n o
  Štěpán Zadražil  |
Štěpán Zadražil – Jindřich Janíček
Staré
kufry mají svá stará tajemství. Někdy je
skrývají i přes sto let. Starý kufr
Štěpána Zadražila, pradědečka Jindřicha Janíčka,
skrýval – kromě jiného – i
legionářský deník z let 1919 a 1920. A také
sešit, psaný až po válce jako vzpomínky na
mobilizaci, zajetí na ruské frontě hned v prvním
roce Velké války, pobyty v ruských lágrech
a vstup do legií. Jindřich Janíček pak vše
uspořádal do několika kapitol a dvou oddílů: „Moje
vzpomínky 1914 – 1919“ a „Cesta Vladivostok
– Veselí nad Lužnicí“, tedy
vlastní legionářský deník.
Štěpán Zadražil byl vyučeným výrobcem
perleťových knoflíků – nelze tedy očekávat
nějaké vynikající literární
dílo, přesto některé části zaujmou svou
upřímností a nesporným vypravěčským
talentem, také čtivostí a napětím. Když si
vzpomenu, že za totality nebyla
ani na gymnaziu v hodinách dějepisu sebemenší
zmínka o legionářích a dokonce 28. říjen,
den vzniku Československé republiky byl komunisty
prezentován jako „Den znárodnění“, je
mi smutno a stydno (i za naše učitele), co jsme se to vlastně
museli učit. Proto každý dokument o této době (1914
– 1918) a zvláště takový, který se
týká Znojemska, je dvojnásob cenný.1. vydání, vydalo nakladatelství Nikola Klímová – Take Take Take, Praha 2016. 500 ks. 179 stran a mapy, seznam ilustrací a životopis Štěpána Zadražila. Deníky Štěpána Zadražila přepsal a ilustroval Jindřich Janíček. Mgr. Jindřich Janíček (nar. 1990), který promoval v červnu 2016 na UMPRUM v Praze v oboru ilustrace, tuto publikaci nejprve zamýšlel jen jako svoji diplomovou práci. Šťastně se však rozhodl, že zápisky svého pradědečka zprostředkuje širšímu publiku a knihu vyzdobil i 65ti zdařilými černobílými ilustracemi. V závěru knihy jsou otištěny také čtyři mapky, přibližující vojenské a zajatecké putování po Rakousko – Uhersku, po Rusku a nakonec cesta domů z Vladivostoku do svobodné Československé republiky. Janíček sem připojuje i další osudy Štěpána Zadražila po Velké válce. Štěpán se v roce 1920 oženil, vstoupil do Komunistické strany a už v roce 1925 odjel pomoci budovat socialismus do sovětského Kyrgystánu. Během 2. světové války a okupace se zapojil do „Obrany národa“ – odboje proti fašistům. Po válce rodina bydlela v Dobšicích. Po těžké nemoci Štěpán Zadražil zemřel 22. září 1959. Chtěl bych uvést několik krátkých ukázek z knihy, které částečně objasní Zadražilův příklon k levici a jeho radikalizaci, pro kterou byl předčasně propuštěn z legií. Kap. 1: Mobilizace a rakouská fronta, str. 52: ...Leželi zde rakouští vojáci s rozbitými údy a bylo jich, jak se říká, jako snopů v poli. Zahleděl jsem se jednomu do obličeje. Byl to starší člověk, asi otec rodiny, a koule mu projela hlavou středem čela. A já viděl v duchu jeho ženu a dítky, jak stojíce v kroužku modlí se za muže a tatíčka, aby jim jej Pán Bůh při zdraví zachovati ráčil a on zdráv vrátil se k nim... Kap.3: V zajetí. Na ekonomii (t.j. na statku, pozn. aut.), str.77: ...Ještě na poště měl jsem se podepsati, úředník se mě optal, jsem-li gramotný. Podíval jsem se na něj s úsměvem a podepsal se rusky. Tak jsem viděl, jak zaostalý jest ruský člověk. Byla neděle a mnoho občanů sjelo se z okolí na trh, do kostela a na poště vyřizovali svoje záležitosti. V předsíni u stolku psalo jedno děvče občanům adresy, vyplňovalo peněžní poukázky a podobně. Nebyli gramotní... Kap. 4: V zajetí. Na šachtě, str. 111: ...Často při odpočinku mezi prací, sedě na chladné zemi tmavých podzemních chodeb, hovoříval jsem s havíři o hospodářských poměrech dne, o válce, o míru, socialismu a podobně a poznal jsem, jak velká míra bolesti, uražené lidské důstojnosti nad bezprávím a křivdou a plamenné odvety plní duši havíře. Když vešlo ve známostt, že řada našich hochů je přihlášena do vojska, počali nám Poláci a říšští Němci spílat a poslední se i vyhrazovat... Kap. 5: Ve vojsku, str. 127 a 129: Borispol! Co sladkých živých vzpomínek letí hlavou při vyslovení tohoto jména. Borispol, ohnisko revolučního hnutí, kde řadily se šiky bojovníků odboje. Borispol, kde tatíček náš Masaryk vyřkl svoje pevné, neodvolatelné: „Rakousko musí býti zničeno!“... Transporty přicházely jeden za druhým a bylo třeba přikročiti ku čištění zemljanek, kterých byla celá řada. Na velké prostoře vystaveny zemljanky tak, že vytvořily velký obdélník. Veliká prostora uvnitř tohoto obdélníku sloužila nám za cvičiště a ke hře fotbalu. Před námi obývali zemljanky Poláci a znečištěny byly hlavně tím, že v nich byly miliony blech, které vypuditi nebylo právě snadné, a pak, nebylo ani potřebných prostředků. Jediné, co bylo, koště a voda. Odloživše až na spodky oděv, pustili jsme se do práce. V okamžiku nohy a prádlo bylo jedna čerň... Poslední část knihy jsou zápisky z deniku „Cesta Vladivostok – Veseslí nad Lužnicí“, na palubě japonské lodi „Italy Mára“: 22. 11. 1919 ... Bouřlivé „zdar“ znělo přístavem, vzápětí kapela zahrála hymnu Kde domov můj? a Nad Tatrou sa blýská. Dojemný okamžik: ruce majíce u štítků čepic, stáli jsme jako přimrazení. A vysoko nad námi na stožáru hrdě vlaje prapor republiky. Když jej vytahovali a on připevněný na laně majestátně letěl vzhůru k nebi, zraky všech obracely se za ním a šťastný úsměv přeletěl všem po líci. I japonský důstojník to zpozoroval a usmál se, asi pochopil. Poslední lana vytažena a loď odpoutává se od břehu, hudba hraje Kde domov můj? Následuje bouřlivé „na zdar“ z břehu i lodi, mávání šátků i klobouků... Když pak loď vplula do hlubších vod a vzala rychlejší chod, zůstával Naděžnyj vzadu, ještě jel kus a pak zatroubiv vrátil se zpět. Stojím na zádi lodi a hlavou řinou se myšlenky, vzpomínky na prošlé dobré i zlé, radostné i smutné. Po plných pěti letech opouštím zemi, kde jsem trpěl a strádal, kde zrodila se naše revoluce, kde skončen vítězný pochod za svobodu mileného národa. Po pěti ruských letech opouštím nešťastnou zemi, kde krev ještě teče proudem... Kniha je pojmenována – trochu netypicky – po jedné krátké větě v Zadražilově „lodním“ deníku: 24. 11. 1919 ... a poplujeme přímo do Singapuru. K večeru spustil se déšť. Kde se dá tato publikace, za 350,- Kč koupit? Není to v žádném knihkupectví, jak by člověk předpokládal, ale na Horní České č.8 ve Znojmě, v obchodě s ložním prádlem. Ten totiž patří Janíčkům... Lubomír Černošek |
| zpátky | úvod |