(* 29. ledna 1763, Lützen-Poserna, Sasko; † 13. června 1810, Teplice v Čechách)

Johann Gottfried Seume byl německý spisovatel, básník a cestoval, nejvíce je známý pro svou "Procházku do Syrakus".
Seume se narodil v roce 1763 jako syn chudého rolníka a bývalého bednáře Andrease Seumeho a dcery sedláka Reginy Liebingové.
Navštěvoval vesnickou školu a latinskou školu rektora Korbinského v Borně. V letech 1776 až 1777 byl studentem na tradiční Nikolaischule v Lipsku. Seume studoval teologii na univerzitě v Lipsku v roce 1780/81, byl zajat hesenskými náboráři na cestě do Paříže v roce 1781, donucen sloužit v armádě a pronajat do Anglie od hesensko-kasselského zemského hraběte, aby bojoval v anglické válce proti americké nezávislost. Po měsících přeplavby přistála loď poblíž Halifaxu, v Kanadě, v srpnu 1782, ale k žádným dalším bojům nedošlo. Jeho obdiv k přirozené neformálnosti původních obyvatel se projevil v jeho často citované básni "Divoch" (Der Wilde): „Kanaďan, který neznal evropskou bělostnou zdvořilost...“. V Halifaxu se spřátelil s hesenským důstojníkem Karlem von Münchhausenem (baron Prášil).
V srpnu nebo září 1783 byl převezen zpět do Brém a po útěku před hesenskou armádou byl verbíři pruského krále Fridricha II. odvezen do Emdenu, kde až do roku 1787 sloužil jako mušketýr. Dva pokusy o útěk z pruských služeb selhaly; hrozilo mu, často smrtelné potrestání, "Běh uličkou s mrskáním", které bylo, na štěstí, prostřednictvím plukovníka Wilhelma René de l'Homme de Courbière změněno na vězení.
Když mu bylo povoleno odejít z pruských služeb na kauci, odešel do Saska a v letech 1789 až 1792 zde pokračoval ve studiích na univerzitě v Lipsku, konkrétně právo, filozofii, filologii a historii. Studium završil magisterským titulem, kvalifikoval se jako profesor a poté pracoval jako hospodářský správce, stejně jako během studií. Zaměstnání ve službách hraběte Gustava Otty Andrease von Igelströma mu brzy zajistilo místo tajemníka v důstojnické hodnosti u jeho bratra, ruského generála Otto Heinricha von Igelströma (1737-1823). Jako takový byl svědkem rozdrcení polského povstání ze strany vládnoucích Rusů, ale v roce 1796 byl z ruské armády propuštěn. Přesto si po celý život uchoval velký zájem o vojenské otázky, takže se ve svých cestopisech opakovaně zabýval tím, kolik vojáků je potřeba k obraně nebo dobytí pevnosti nebo města, které navštívil.
 Seume pracoval od roku 1797 až do své první velké túry (1801) v Grimmě jako korektor pro svého přítele, vydavatele Georga Joachima Göschena, poté, co Göschen přestěhoval své nakladatelství do Grimmy. V roce 1797 vydal spolu s Münchhausenem svazek básní s názvem "Vzpomínky" (Rückerinnerungen).
V následujících letech, počínaje prosincem roku 1801, podnikl dvě velké cesty, které ho zavedly do velkých částí Evropy. Ve své první cestě Seume v letech 1801/1802 cestoval z Lipska do Syrakus. Přes Drážďany, z kterých vyrazil 9. prosince 1801, šel dále přes Prahu, Znojmo a přes Vídeň, kam došel 26. prosince 1801, odtud pokračoval přes Terst, Benátky, Řím, Neapol, Agrigent do Syrakus. Na zpáteční cestě 1802 z Itálie Seume cestuje přes Švýcarsko, Paříž, Štrasburk, Frankfurt a Výmar. Celkem urazil kolem 6.000 km, a z toho většinu překonal pěšky.

Po návratu do Lipska pracoval jako spisovatel a vyučoval jazyky jako soukromý učitel. Svou cestu do Syrakus popisuje v cestopisu "Spaziergang nach Syrakus" (Procházka do Syrakus).
O Znojmu se zmiňuje ve dvou kapitolách. "Von Prag nach Znaym" (Z Prahy do Znojma).
Zde poznamenává: "Myslím, že už jiní poznamenali, že cesta z Prahy do Vídně je možná nejfrekventovanější v celé Evropě" a na další stránce píše: "Půl hodiny cesty z Jihlavy stojí nedaleko od sebe na hranici dvě pyramidy, které postavili v roce 1750 za Marie Terezie čeští a moravští stavové. Nápisy jsou napsány ryze novodiplomatickou latinou a nyní už do značné míry zašlé, takže za sto let budou možná nečitelné: a přesto jsou jako obvykle postaveny na věčnou památku. Zdá se mi, že na Moravě je ještě více liberálnosti a bonhomie (dobrosrdečnosti) než v Čechách".
Znojmo si oblíbil, ve svém cestopisu o něm napsal: "Tady ve Znojmě jsem musel poprvé pít víno, protože germánský nápoj bohů z Walhally už zde nebyl. Víno, jeden máz (1,069 l) za dvacet čtyři krejcarů, bylo velmi dobré, ujistil mě Schnorr; protože tomu vůbec nerozumím a piji nejlepší Burgundské s vodou jako i nejhorší Postupimské. Chtěl bych tu žít, celá oblast je tak krásná a přátelská, dokonce i pod sněhem. Na jedné straně město přiléhá k poměrně vysoké výšině a na druhé straně, zejména směrem k Rakousku, je okolí velmi malebné s množstvím vinic, vše vysázeno na mírných svazích. Dva kláštery na obou koncích města, stejně jako většina sídel mnichů, jsou vynikající stavby. Jeden z nich, ten na rakouské straně, zrušil mimo jiné Josef II. Jejich budovy jsou tak majestátní, že by je jeden mohl považovat za obydlí menšího knížete. Ve válce sloužily různým účelům, někdy jako sklady, jindy jako ubytování pro zajatce; nyní je vše prázdné".
V další kapitole „Von Znaym nach Wien" (Ze Znojma do Vídně) posuzuje kvalitu cesty: "Na hranici z Moravy do Rakouska jsem žádnou značku nenašel; jen silnice jsou znatelně horší než v Čechách a na Moravě".
 Druhá cesta ho zavedla do Ruska, Finska a Švédska v letech 1805/1806.
V posledních letech jeho života se Seumeho finanční situace zhoršila. První žádost o důchod ruského důstojníka byla zamítnuta. Kromě onemocnění noh, postihlo Seumeho v roce 1808 těžké onemocnění ledvin a močového měchýře, ze kterého se již nikdy nezotavil. Když se problém s nohami zlepšil, odjel do Výmaru ke svému příteli Christophu Martinu Wielandovi, který v roce 1809 pro něho podal druhou žádost. Seume doufal, že se vyléčí v lázních v českých Teplicích, půjčil si peníze a odjel s Christophem Augustem Tiedgem do lázní, kde však deset dní po příjezdu zemřel. Byl pohřben na místním hřbitově. Zpráva o schválení důchodu ho za života již nezastihla.
   

Náhrobní kámen - Teplice Lázně

Autor: Karel Jakl                                                                                                                                                                                                  
Překlad (citáty): Karel Jakl