Okrašlovací spolek ve Znojmě
P a m ě ť m í s t a
Spor o vlastnictví brzdí rekonstrukci jaroslavického zámku
|
Když
jsem naposled, už je to pár let, byl v Jaroslavicích, měl
tamní zámek na fasádě stále rudou hvězdu.
Už nevím, zda to byl pozůstatek natáčení
televizního seriálu Černí baroni, nebo odraz doby,
kdy zámek sloužil jako kasárna skutečné
armády. Aktuální stav stavby je velmi
žalostný a ti, kteří by snad měli zájem
památku restaurovat, včetně jaroslavického
obecního úřadu, mají kvůli vlekoucímu se
restitučnímu sporu ruce svázané. Vlastníkem
památky je rakouský lékař Sigurd Hochfellner, ale
nárok si dělají i potomci někdejšího
vlastníka hraběte von Spee.
To je hořká současnost. orům. Přestože zámek vlastní rakouský lékař Sigurd Hochfellner, nárok si na něj dělají také potomci někdejšího majitele hraběte von Spee.
Podíváme-li se zázračným kukátkem do nejzazší historie Jaroslavic, pak bychom viděli panenský, takřka neprostupný les, bohatý na zvěř a ptactvo. Právě na lov tam vyrážel syn znojemského vévody Leopolda, Jaroslav. Aby se nemusel vždy vracet do otcovského domu, nechal si na tamní vyvýšenině postavit srub, snad tvrz či lovecký zámeček. Jeho služebnictvo, psáři, náhončí, řezník…, si postavili své skromné příbytky dole pod kopcem. Lovit tam přijížděli i Jaroslavovi hosté a časem se pro to místo vžil název Jaroslavice. Těžko říct, zda je to legenda, či skutečnost. První písemná zmínka o jaroslavické tvrzi pochází z roku 1255, ale znojemský kastelán, ovšem také dvořan a oblíbenec krále, pan Boček z Obřan jej začal stavět o něco dříve. Hrad náležel k prvnímu sledu hraničních pevností, které měly zachytit nepřátelský útok z jihu. Na druhé straně hranice byly hrady též a jejich vojenské posádky byly zase vedeny k bdělosti proti nepřátelům přicházejícím ze severu. Často to bylo tak, že na útok jedné strany odpovídala druhá strana protiútokem, oběti byly mstěny, loupeže vyrovnávány zase loupeží. K tomu se váže tragická událost, při níž zbrojnoši jaroslavické posádky a chlapi ze vsi byli tehdy zřejmě vyrovnávat někde účty a zanechali na hradě jen své ženy. Toho využil rakouský vévoda Rudolf, a protože se mu donesla zpráva o takto oslabené obraně jaroslavického hradu, schválně poslal do útoku uherské žoldnéře, známé svým zacházením se zajatými ženami. Kronikář E. Krechler vyprávěl, že když útočníci nebyli s to hrad dobýt, dal Rudolf zčásti ještě dřevěnou stavbu zapálit. Statečné obránkyně, než aby se vzdaly krutým nepřátelům, vrhly se raději do plamenů. Úpravy hradu ve stylu pozdní gotiky jsou z druhé poloviny 15. století, kdy hrad patřil pánovi z Eytzingu. Tu dobu připomíná ve východním křídle zámku pozůstatek hranolovité věže postavené nakoso. Do renesančního hávu se hrad převlékl až v šedesátých letech 16. století. Tehdy byl jeho vlastníkem hrabě Scipio z Arcu. V 17. století byl barokně upraven italským stavitelem Domenikem Martinellim. Poté až do roku 1790 vlastnili jaroslavický zámek Althannové, a není tudíž divu, že druhá barokní přestavba byla svěřena Josephu Emanuelu Fischerovi von Erlach, synu tvůrce geniální přestavby vranovského sídla Althannů. V roce 1835 zámek nad Jaroslavicemi koupil hrabě Wilhelm Hompesch-Bollmeim a v držení jeho rodu byl až do 20. let 20. století. Posledním majitelem zámku před druhou světovou válkou byl hrabě August von Spee. Po válce připadl jaroslavický zámek státu a v letech 1949 až 1950 sloužil jako tábor nucených prací pro ženy. Po zrušení tábora se do zámku nastěhovala armáda. V roce 1990 kulturní památka připadla obci. |
|
| Znojemské dění komentuje Jiří Cmunda Roupec, e-Rojnost č. 341, 02. 04. 2024 |
