Otakar Zemina (1899 - 1990)

Otakar Zemina, malíř, pedagog (* 18. 12. 1899, Nová Paka  -  †  4. 6.1990, Mlázovice - Nová Paka) Narodil se v Nové Pace v Podkrkonoší a byl na to velmi hrdý. Vyrůstal v rodině místního hrnčíře a u svého otce se také hrnčířskému řemeslu vyučil. Za 1. světové války narukoval do rakouské armády na italskou frontu, kde byl zajat a 1. 8. 1918 vstoupil do československých legií v Itálii. Po válce, v letech 1919 až 1920 absolvoval učitelský kurz v Praze, v roce 1921 nastoupil do 2. ročníku Akademie výtvarných umění v Praze. Jeho učiteli byli Jakub Obrovský a Vojtěch Hynais. Po absolvování AVU dlouhodobě, v letech 1928 až 1962, učil výtvarnou výchovu na školách na jižní Moravě: v Moravských Budějovicích, v Kyjově, ve Znojmě a v Brně. V roce 1976 se přestěhoval na Novopacko do Dolní Kalné, kde soukromě kreslil, zbytek života dožil v Nové Pace, kde byl jmenován čestným občanem. Zemřel 4. 6. 1990 v domově důchodců v Mlázovicích u Nové Paky. Na svého otce Otakara Zeminu vzpomíná jeho syn Jaromír, pozdější významný historik a teoretik umění: „Můj tatínek, Otakar Zemina, byl z Nové Paky, jeho otec byl jeden z packých hrnčířů. Těch tady byla celá řada, Zívrovi a Zeminovi byli asi největší konkurenti. A tatínek se hrnčířskému řemeslu naučil.... Tatínek... kreslil od mládí a po světové válce šel na akademii, když před tím ještě učiteloval v Lázních Bělohrad... Jako ročník 1899 ještě musel na vojnu a dostal se na italskou frontu, což pro takového osmnáctiletého kluka musel být strašné. Měl štěstí, že si ho u Piavy všimnul Vincenc Kramář...Tan viděl kluka, jak místo toho, aby ve volné chvíli pospával nebo mluvil o holkách, kreslil...Maminka byla z Přední Ždírnice...kde jsme se narodili i my...Našemu domu se říkalo „U třech Janů“, protože na něm jsou tři medailóny: Husa, Komenského a Žižky.... ...On učil až do konce svého aktivního působení, ještě přes svou šedesátku. Po škole odešel na Moravu, byl v Moravských Budějovicích, v Kyjově a později ve Znojmě. Odtud jsme odjeli šťastnou shodou okolností ještě před vznikem protektorátu a tatínek potom učil v Brně.... Jeho největší tvůrčí rozmach nastal, až odešel do penze, to bylo asi v roce 1967....Když maminka v roce 1972 umřela, už ho v Brně celkem nic nedrželo a odešel do Kalné, několik let bydlel v našem domě a potom se odstěhoval do svého rodného města, kde dostal, jako čestný packý občan, příjemný byt v domě pečovatelské služby...Jeho konec byl dojemný, on skoro do poslední chvíle kreslil...Teprve až když přestal vidět, ztratil poslední vazbu se životem, poslední smysl života, a pak to šlo hodně rychle. Ještě naštěstí zažil převrat a umřel na jaře roku 1990.“ Vzpomínky jsou otištěny v knize „Novopacko. Portrét paměti a srdce.“ Autor Jan Stejskal. Vydal ji v roce 2009, vlastním nákladem. V jiné knize („O zvířatech od mravenců k medvídkovi“) vzpomíná autor knihy a syn Jaromír Zemina na Znojmo. Zeminovi bydleli na ulici Kolbeho (dnes Studentská) č. 4. „Naše kuchyně ve Znojmě, úzká, s jedním oknem do dvora, z jehož hloubky se ve dne ozývalo štěbetání krmných hus a zvečera zlověstné pištění krys, a u toho okna v mezírce mezi postelí a stolem já, povážlivě shrbený nad papírem, jejž pokrývám řadami drobných postav, kreslící ruku přitom doprovázím pohybem povystrčeného jazyka. Tak se v duchu vidím přes dálku víc než půlstoletí, jako kdyby to bylo včera. Kreslit – jako zpívat – jsem začal hodně brzy, snad už ve třech rocích, k radosti svého otce, profesora výtvarné výchovy na učitelském ústavu a kreslíře znamenitého.... „Kdo je tvůj nejlepší přítel?“ ptal se mě občas za procházek podvečerním Znojmem a já, drže se jeho pevné teplé ruky, jsem ji stiskl a on mi po mé stejné otázce odpověděl stiskem svým... ...Vybavím-li si zvučný klapot klapot koňských kopyt na dlažbě znojemských ulic ve chvílích, kdy jeli na cvičiště dragouni, elektrizuje mě to ještě teď. Bývala to podívaná přes svou každodennost slavnostní, ale zatímco pohledy žen a dívek směřovaly k vojákům se skvěle rudými kalhotami a žlutými výložkami límců, můj se upínal k jejich bystronohým nosičům... ...Protože jsem si před tím udělal papírového krokodýla coby zástupce ještěra gumového, nafukovacího, kterého jsem si před letními prázdninami přál za dobré vysvědčení  (k výkladní skříni Baťovy prodejny, kde byl vystaven, jsem se na něj chodil dívat každý den), a poněvadž ke krokodýlovi patři voda a k vodě alespoň přehrada, když už ne celá řeka. Zda jsem pak onoho gumového dostal, už si nevzpomínám, ale jeho náhradníka jako kdybych měl dosud před sebou, byl totiž bílý, a tedy velmi vzácný.“ (Knihu vydalo nakladatelství „Měsíc ve dne“, České Budějovice, 2015). Otakar Zemnina byl hlavně výborným kreslířem, tužkou nebo uhlem namaloval spoustu portétů občanů Novopacka i z jižní Moravy. Ve Znojmě máme jeho velký portrét, olejomalbu starosty dr. Josefa Mareše, který je  v současné době umístěn v obřadní síni Městského úřadu ve Znojmě. Zdejším Sokolům také navrhl znak na jejich prapor. Ve Znojmě učil kreslení a výtvarnou výchovu na Učitelském ústavu na Alšově ulici.  Otakar  Zemina byl také v době první republiky  členem  "Sdružení výtvarných umělců moravských" (SVUM).   starosta J. Mareš - autor: O. Zemina SVUJM  -  Prell, Přeček, Pafka, Budík, Wiehar, Nestarowitschová, Pock, Zemina (zleva) Autor: Lubomír Černošek, září 2020