Gerhard ze Sclessinu (Lutych) (1594-1652)

Probošt, Hradiště sv. Hippolyta, Gerhard ze Sclessinu (* 1594 Lutych - † 12. prosince 1652, Brno) Gerhard ze Sclessinu byl jmenovnán hradišťským proboštem 27. října 1627. Proboštství a jeho statky v té době velmi utrpěly právě probíhající třicetiletou válkou a nový probošt musel velkým úsilím dávat vše do pořádku. Mnohá pole ležela ladem, a to nový probošt postupně změnil. Třeba svým mašovickým a bezkovským poddaným prominul jejich povinnost dovážet na Hradiště vodu, které zde byl vždy velký nedostatek, aby mohli lépe obdělávat svá pole. Také do kostela obstaral nejnutnější bohoslužebné náčiní a bohoslužebná roucha. Proboštská budova byla tehdy obyvatelná jen zčásti a ke všemu zde ještě v roce 1629 vypukl požár, takže Gerhard musel začít úplně znovu. Přesto se mu podařilo vystavět lepší a pohodlnější obytné prostory. Na východním křídle proboštství, kterou dokončil v roce 1635 je zachován jeho erb. Měl také dlouhodobé spory o šenkovnání vína v proboštském domě ve Znojmě a znojemskou radnici nakonec musel napomenout i generál velmistr řádu kardinál Harrach. Aby proboštství více vynášelo, zřídil Gerhard v údolí Dyje koželužnu a mlýny na drcení třísla. Švédská vojska ale nakonec tato zařízení vyplenila a poničila. V době vpádu švédského vojska už probošt pobýval ve Vídni, v klášteře sv. Doroty, odkud vydával různá nařízení o hospodaření a financích. Pole ovšem opět ležela neobdělaná, budova proboštství Švédové poničili, víno a obilí rzekvírovali. Gerhard ze Sclessinu tím velmi schudl, což si uvědomoval i velmistr Harrach. Nakonec se podařilo přidělit mu uprázdněné světské obročí v kostele sv. Petra a Pavla v Brně. Výnosy z tohoto nového obročí použil Gerhard i k obnově řádového obročí na Hradišti. Několik let před smrtí nechal hradišťské proboštství spravovat svým synovcem Thomasem Korneliem se Sclessinu. Svůj pohnutý život zakončil probošt Gerhard 12. prosince 1652 v Brně, kde je také v kostele sv. Petra a Pavla pohřben.       Autor: Lubomír Černošek, listopad 2024 Foto: Karel Jakl, 2011