Okrašlovací spolek ve Znojmě
| Bombast von Hohenheim Philippus Theophrastus Aureolus (zvaný Paracelsus) (1493 - 1541) |
 |
| Philippus Theophrastus Aureolus Bombast von Hohenheim, zvaný Paracelsus (* 1493 nebo 1494, Egg, kanton Schwyz - † 24. září 1541 Solnohrad (Salzburg, Rakousko) Paracelsus se narodil v Eggu u Ďáblova mostu na řece Sihl, nedaleko švýcarského Einsiedelnu (dnes část tohoto města) jako syn zemského lékaře Wilhelma Bombasta z Hohenheimu. O matce, služebnici kláštera Einsiedelnu, není téměř nic známo. Po smrti matky v roce 1502 se otec se synem přestěhovali do Villachu v Korutanech (Rakousko). Otec tam působil jako městský lékař a docent na hornické škole. Při setkání se světem hornictví a hutnictví získal Paracelsus zkušenost s říší nerostů. V hornictví se také setkal s lékařskou praxí, kdy sloučeniny arzénu uvolňované při zpracování rudy působí jako prudký jed, ale dají se z nich připravit i účinné léky. Do světa vysokých škol již vstupoval s ucelenou představou o světě. Otec mu byl celoživotním a vzpomínaným učitelem.
Po studiu ve Vídni, kde v roce 1510 získal titul magistra, studoval na univerzitě ve Ferraře, zde, 1516, získal doktorát z medicíny, nazýval se doktorem "obou léků“ ("tělesné a ranné medicíny", tedy interny a chirurgie). tento titul bylo možné získat pouze na několika italských univerzitách. Jeho studia a dlouhá léta putování, která následovala, zavedly Paracelsa do Itálie, na Balkán, do Maďarska, Polska, Pruska, Dánska, Nizozemska a Francie, možná také na Rhodos, do Španělska, Portugalska a na Britské ostrovy. Ve dvacátých a v první polovině třicátých let působil jako lékař v Rakousku (1524-1526 Horní Rakousko a Solnohradsko). V roce 1525 působil Hornorakouském Bad Wimsbachu-Neydhartingu (Lázně Wimsbach-Neydharting) a tamější rašelinu prohlásil za "Kvintesenci" (Podle Aristotela pátý nebeský živel). V alchymii a přírodní vědě ve středověku byla kvintesence chápána jako „pětkrát extrahovaná síla hmoty“.
Ve
Švýcarsku počátkem roku 1527 vyléčil významného basilejského tiskaře
Johanna Frobena a radil se s ním i Erasmus Rotterdamský. V důsledku
toho byl v Basileji jmenován městským lékařem a profesorem. Paracelsus
se rychle dostal do konfliktu s basilejskou univerzitou, přednášel
některé ze svých přednášek nikoli ve vědecké latině, ale v němčině. Do
svatojánského ohně hodil učebnici konvenční medicíny. Poštval proti
sobě i lékárníky, protože je chtěl více kontrolovat.
V roce 1536 trávil Paracelsus delší dobu v Augsburgu, odtud odchází do Eferdingu v Horním Rakousku. V roce 1537 přijíždí Paracelsus z Eferdingu do Moravského Krumlova, pozván byl pastorem Johannem z Brantu, který se také zabýval alchymií a medicínou. Měl léčit Jana III. z Lipé, který kromě úřadu nejvyššího maršálka byl také nositelem úřadu nejvyššího komorníka. O jakou nemoc přesně šlo, to se už nedá zjistit. Zpočátku byl Paracelsus se svými metodami úspěšný, ale úplné zdraví se mu nepodařilo Janovi navrátit, naopak některé jeho experimenty šlechtice téměř přiotrávily. Paracelsus tajně zmizel, uprchnul, neboť se obával hněvu Jana z Lipé, a dokonce i trestu smrti. V zámku dnes mají pro návštěvníky otevřenou Paracelsovu síň s několika exponáty a dokumenty na jeho tehdejší pobyt. Poté pobýval nějakou dobu ve Znojmě, Jan III. z Lipé ho žaloval u Ferdinanda I, římskoněmeckého krále. Jeho soud byl opakovaně odročován, nakonec odcestoval do Vídně, kde věc zřejmě skončila smírným vyrovnáním. Pravděpodobně v souvislosti s tím podal Paracelsus na koncilu zprávu o Janovi III. z Lipé, formuloval jeho diagnózu a dal pokyny k další léčbě.
Od roku 1538 se Paracelsus dlouho zdržoval v Korutanech. 12. května 1538 si ve Villachu nechal vystavit osvědčení o smrti svého otce a o jeho vlastním dědickém právu. V St. Veitu (Sv. Vít) věnoval tři své spisy Korutanským stavům. Doufal, že budou brzy vytištěny, ale nic z toho nebylo. Paracelsus se poté přestěhoval z Korutan do Solnohradska. 15. dubna 1541 byl u jezera Wolfgangsee. 21. září nadiktoval v Solnohradu před svědky svou závěť, o tři dny později, 24. září 1541, zemřel. Příčinu smrti již nelze s jistotou určit. Některé prameny tvrdí, že jako alkoholik byl velmi zadlužen, dlužníkům sliboval, že je odmění zlatem, které vyrobí alchymisticky, také v Salzburku, nadělal dluhy, 24. září 1541 ho našli ležet mrtvého na lavici v hospodě „U Bílého koně“. Měla to být nájemní vražda pro neplacení dluhů. Avšak moderní soudní expertizy zjistily, že v jeho kostech se nachází až stonásobně vyšší koncentrace nerozpustné rtuti. Považuje se tedy za pravděpodobné, že podlehl otravě rtutí. Podle svého přání byl Paracelsus pohřben na hřbitově sv. Šebestiána, náhrobek mu daroval vykonavatel jeho poslední vůle Sebastian Setznagel. V roce 1752 byly kosti znovu pohřbeny na verandě kostela s původní náhrobní deskou. Paracelsus nikdy nepoužíval svá tři rodná jména společně, jeho první jméno bylo Theophrastus, po řeckém lékaři a přírodovědci; Filip se objevuje pouze na jeho náhrobku a bylo to pravděpodobně jeho druhé křestní jméno. A konečně Aureolus se vyskytuje jen řídce a jeho existence nebyla dosud přesvědčivě vysvětlena. Paracelsus je jen přezdívka, prý mu byla dána jeho přáteli, on sám neměl latinizaci jmen v lásce, i své knih psal v němčině. Její význam se vysvětluje jednak jako jeho srovnání s římským antickým encyklopedistou Celsiem, který byl autorem encyklopedie pojednávající o zemědělství, válečném umění, rétorice, filozofii, zákonu a medicíně, z níž však zůstaly pouze medicínské zlomky. O jeho životě je málo známo, a je nepravděpodobné, že by byl i lékařem. Řecká předpona "Para“ ((παρά) = vedle) by mohla znamenat, že Paracelsus se vyrovnal Celsiovy, a nebo je to latinský překlad jeho příjmení "Hohenheim" (doslova přeloženo: vysoce ležící domov) , neboť celsus znamená vysoký. Jméno Paracelsus začal používat až od roku 1529, a to jako pseudonym pro své nelékařské knihy.
Paracelsova hlavní filozofická díla, se nazývají "Paragranum" (pojednávající extrakty z drog) a "Paramirum" (zabývající se učením o přírodní léčbě). Pro publikace zabývající se medicínou používal zásadně své skutečné jméno Theophrastus Bombast von Hohenheim. Lubomír Černošek a Karel Jakl, březen 2022.. |
| zpátky | úvod |
