Okrašlovací spolek ve Znojmě
| Malíř Theodor von Hörmann (1840 - 1895)
|
 |
|
Významný impresionistický malíř (* 13. 12. 1840 Imst (Tyrolsko) - † 1. 7. 1895 Štyrský Hradec (Graz))
Theodor von Hörmann pocházel ze staré tyrolské rodiny. Jeho otec Johann (1795-1871) byl po studiu úředníkem na dvorním a zemském stavebním ředitelství v Tyrolích. V době narození svého druhého syna Theodora (13. prosince 1840) vedl Správu silnic v Imstu. Jelikož byl otec c. k. úředníkem, byl často nucen měnit místa svého nasazení a tím i bydliště. Proto není o dětských a školních letech Theodora von Hörmanna mnohé známo: ve školním roce 1850-1851 měl být výtečným žákem internátní školy benediktinského kláštera ve Fiechtu. Vojenské povolání bylo v té době velmi oblíbené a cela řada mladých mužů se nechala naverbovat do armády. K nim patřil tehdy ještě ani patnáctiletý Theodor von Hörmann. Po složení přijímacích zkoušek nastoupil 1. října 1855 do vojenské ženijní, kadetní školy v Kremži. Škola, která měla velmi dobrou pověst, byla tříletá a byla přípravkou pro studium na technické důstojnické akademii. Nejlepší žáci po skončení druhého ročníku odcházeli k dalšímu studiu na c. k. Ženijní akademii do Znojma-Louky. Zbývající absolvovali 3. ročník v Kremži. Hörmann zůstal i ve třetím roce v Kremži. Ženijní školu skončil v srpnu 1858 s dobrým prospěchem v hodnosti svobodníka. V září 1858 byl odveden k 5. ženijnímu praporu ve Veroně a tím se stal vojákem z povolání c. k. armády. 1. října 1858, měsíc poté co opustil Kremži, byl povýšen do hodnosti desátníka, nejnižší poddůstojnické hodnosti. Po dalším půlroce se stal četařem. Na začátku roku 1859 došlo k válce mezi Rakousko-Uherskem a královstvím Sardinie-Piemont. Theodor von Hörmann se stal se kresličem u polní ženijní inspekce II. armády, ke které patřil i 5. pěší pluk. Po Jedné z nejdůležitějších a také nejkrvavější bitvě této války, bitvě u Solferina, kterou Rakousko prohrálo, byly jeho jednotky, velmi oslabené (hlavně co se týkalo důstojnického sboru), musely být jednotky doplněny. Důstojníkem se stal i Theodor von Hörmann, a stal se velitelem bojové jednotky, s kterou prodělal zbytek války. Také se zúčastnil bitvy u Custozzy 24. června 1866. Bitvu sice Rakousko vyhrálo, ale pod vlivem prohrané bitvy u Hradce Králové muselo Rakousko velkou část svého území v Itálii opustit a válku ukončit. Pluk, ve kterém sloužil Hörmann, byl přemístěn na Moravu, a to do posádek Brno (velení pluku), Jihlava, Ivančice, Telč a Znojmo (jednotlivé prapory). Hörmann, už jako poručík I. třídy, byl přidělen do Brna, kde vyučoval od ledna 1867 v důstojnické a kadetní škole, a to vojenský výcvik, tělocvik, šermování a později, od 1869, i kreslení od ruky. Z tohoto roku pochází také jeho první datované, umělecké pokusy. V létech 1871–1873 vyučuje na kadetní škole ve Vídni praktický vojenský výcvik, tělocvik a kreslení od ruky. V zimním a letním semestru 1872-1873 je také mimořádným studentem na Akademii výtvarného umění ve Vídni, u profesora Eduarda von Lichtenfelse ve třídě „Krajinné malby“. Mezi jeho mladšími studijními kolegy je mimo jiné i Hugo Charlemont. Teprve v roce 1873 dostal od říšského ministerstva války studijní povolení pro školní roky 1873/1874 a 1874/1875 s tím, že „náklady spojené s návštěvou této akademie musí posluchač uhradit sám.“ Hörmann byl sice pro studium uvolněn, přesto však akademii absolvoval při zaměstnání. Se situací na akademii zcela spokojen nebyl, neboť jeho učitelé von Lichtenfels a Anselm Feuerbach zastávali názor, že při malování je „nutno přírodu konstruovat a idealizovat“. Snažil se také již své obrazy vystavovat, v dubnu 1874 se zúčastnil na výstavě ve Vídeňském domě umělců a v Kulturním spolku, a v září byly přijaty dva jeho obrazy na výstavu v Museum Ferdinandeum v Innsbrucku. Studium na akademii ukončil v září 1875: „Předmět všeobecné malování na akademii s velmi dobrým úspěchem a speciální předmět historické malby s výtečným úspěchem“. Toto vysvědčení ho uchránilo od služby u bojové jednotky. Vojenská správa mu po plném návratu do vojenského povolání nabídla místo učitele kreslení na vojenském reálném gymnasiu ve Svatém Hipolytu (Sankt Pöltenu). Jeho vyučování začalo 15. října 1875. První ročník měl tři hodiny a další ročníky 4 hodiny týdně kreslení od ruky. Kreslení od ruky bylo v té době ve vojenských školách velmi důležitým předmětem, neboť důstojníci té doby museli ovládat kreslení „croquis“ (skica, náčrt, plánek). V listopadu 1876 byl Hörmann povýšen na kapitána II. třídy. Zapojil se i velmi aktivně do kulturního života své kadetky. Pro vzniklý školní, ochotnický soubor namaloval pro několik her kulisy. Měl i vlastní ateliér, z něhož se stalo místo kulturního setkávání, rád přijímal hosty a mohl zde představit i své obrazy ze svých cest do Tyrol a Uherska, které podnikal již v době svých studií na akademii (1873-1875). V roce 1877 byl jeho kmenový pluk přeložen do Uherska a i termíny, které u něho musel strávit, přispěly k poznání uherské krajiny a také k nalezení dalších motivů. Koncem 70. let 19. století byly posádkovými městy jeho pluku taktéž města v Horních Uhrách, Košice, Levoča a Spišská Nová Ves. Hörmann tam pobýval v letech 1878 a 1879, což i potvrzují jeho mnohé obrazy krajinářsky působivého světa hor tohoto regiónu. V roce 1882 byl jmenován zástupcem velitele vojenské reální školy v St. Pöltenu. V dubnu téhož roku se zúčastnil první mezinárodní výstavy ve Vídeňském Domě umělců. Ze zahraničních umělců se zúčastnili malíři z Francie a Německa. Začátkem srpna 1882 byl Hörmannův pluk znovu přeložen, do dolnouherských měst Miškova a Sathmaru, při cestách do těchto posádek navštívil malíř i známé Gödöllö a vytvořil celou řadu obrazů z okolí těchto míst. Svými nadřízenými veliteli byl velmi dobře hodnocen: „Velmi schopný a ceněný učitel, činný a snaživý, dosahuje velmi dobré výsledky“. A dále: „Jeho ponechání v dosavadní funkci je v zájmu ústavu“. Jeho pobyt v St. Pöltenu byl však brzy nato ukončen. 1. srpna 1883 se rozloučil se školou, přihlásil se k absolvování kurzu pro štábní důstojníky. Do kurzu však již nenastoupil, odejel do Miškova, kde se hlásil u svého velitele pluku jako nemocný, 1.září je vojenským lékařem potvrzeno jeho onemocnění – trpí neurastenii a krátkozrakostí. Pro nemoc byl uvolněn ze služby. V té době navštívil naposledy Gödöllö a Kis Bag, kde znovu našel celou řadu motivů pro své obrazy. Těsně před odchodem do penze mu byl udělen (prosinec 1883) Vojenský služební odznak 1. třídy pro důstojníky (odznak byl udělován po 25 letech vojenské služby. Hörmann sloužil v armádě 25 let a čtyři měsíce). Rok 1884 přinesl pro Theodora von Hörmanna ještě dvě zásadní změny, jež významně ovlivnily jeho další život. Ve vídeňském katolickém posádkovém kostele, ve Votivním kostele se 23. února 1884 oženil se slečnou Laurou Bertuchovou (41 let), která se stala universální dědičkou svého zaměstnavatele. Za prodané, zděděné sbírky získala Laura 155.000 zlatých a tím byla finanční existence Hermannových zajištěna. Koncem roku, 26. listopadu 1884 byl přijat za řádného člena Sdružení výtvarných umělců ve Vídni. 1885 se zúčastnil výstavy vídeňského Domu umělců v Antverpách a výstavy v Uměleckém spolku v Solnohradu. Na jaře 1886 jsou jeho obrazy prezentovány na výroční výstavě ve Vídeňském domě umělců. Hörmannovi během podzimu 1886 odjíždí do Paříže, přesný datum není znám. Je však známo, že mu bylo vojenskou správou povoleno vyplácení penze do Francie, a to po dobu tří let. V Paříži si Hörmannovi pronajímají apartmán na Boulevardu Montparnasse 25, ve kterém se nacházel byt i ateliér. V Paříži v této době, co se týče malířství, se začal prosazovat impresionismus, který byl sice zprvu hodnocen nepříznivě až naprosto odmítavě, brzy se však prosadil a stal se uznávaným uměleckým směrem. Hörmann byl ve své práci svobodný, jak umělecky, tak i finančně. Nemusel se podbízet vkusu kupujících, aby vydělal, měl na živobytí. Jeho penze a dědictví manželky Laury mu poskytovaly dostatečnou jistotu. Stal se členem soukromého ateliéru Raphaëla Collina, aby se seznámil s moderním francouzským realismem, který se zabýval převážně jednoduchým životem na venkově. Navázal styk se svým bývalým kolegou, rakouským důstojníkem a také učitelem kreslení na vídeňské kadetní škole, Felicianem Myrbachem, který bydlel na pařížském předměstí Clamart, kam se Hörmannovi i odstěhovali, do bytu v jeho blízkosti. Jinak vedl malíř spíše samotářský život. Nejdůležitější činností Hörmanna bylo, vedle návštěv muzeí, výstav a Collinovy školy, přirozeně malování v plenéru. Hodně cestoval za. V roce 1887 to byl Samois, kde v lese u Fontainebleau namaloval řadu obrazů uhlířů při jejich práci. V témže roce navštívil Bretagne, v červenci až září pak Saint Servant, Dinan a Saint Malo. Na podzim pracoval na ostrově Jersey a ostrovech skupin Guernsey. Také z těchto pracovních pobytů pochází celá řada obrazů. Koncem listopadu je zpátky v Paříži, a maluje stavbu Eiffelovy věže. Je jediným malířem, který výstavbu věže zachytil na svém obraze. V příštím roce (1888) byl přijat jeho obraz, který namaloval ještě v Uhersku, „La Sieste des cochons - Hongrie“ (Odpočinek prasat - Uhersko), na výstavu v „Salon des artistes français“ (Výstava obrazů francouzských umělců). Do Samois se vrátil na jaře 1888 a vytvořil zde celou řadu obrazů s náměty z venkovského života a z práce rybářů. Květen tráví v Barbizonu. V témže roku vzniká jeho velmi známá řada obrazů věnující se požárům vesnice a postavě žháře. Po návratu do Paříže maluje v Clamartu, v místě svého bydliště. Po celou dobu Hörmannova pobytu ve Francii (1887-1889) vzniká celá řada obrazů z Paříže. Na světové výstavě Paříž 1889 se zúčastní s dvěma obrazy: „Mondnacht im Dorfe – Samois“ (Měsíční noc na vesnici – Samois), tomuto obrazu byla udělena cena „Mention honorable“ (Čestné uznání), dalším obrazem byl „Dorfbrand“ (Požár na vesnici). Velký dojmem zapůsobila na Hörmanna výstava 135 obrazů Claude Moneta. Podle Hussl-Hörmannové (autorky Hörmannovy monografie) to byl pro něho „zážitek, který se hluboce vštípil do jeho paměti, coby „obrazný suvenýr“, který mu později ve Znojmě poskytl důležité impulsy. Dva obrazy města, jeden noční a jeden denní, s kterými se rozloučil s Paříži, jsou pro to typické“: „Paříž v noci s Eiffelovou věží“ (Paris bei Nacht mit Eiffelturm) a „Pohled z pařížského ateliéru“ (Blick aus dem Pariser Atelier). Ještě v prosinci navštíví Fontainebleau a v jeho blízkosti, v lese, vytváří studii „Rocher Cassepot“ (Skály Cassepot). Hörmann s manželkou opustili koncem ledna 1890 Paříž. Poslední obraz „Pohled z pařížského ateliéru“ (Blick aus dem Pariser Atelier) dokončil 10. ledna, 26. stejného měsíce posílá z Innsbrucku telegram bratránkovi Robertovi do Vídně a 28. už maluje na břehu Zellského jezera (rakouská spolková země Solnohradsko) pohled na „Zellské jezero v zimě“ (Zell am See im Winter). Podle původního plánu ho lákala spíše Belgie a Nizozemsko, ale z rodinných důvodů se vrátil do Vídně. Pospíchal, neboť v březnu se konala XIX. výroční výstava ve vídeňském Domě umělců (Künstlerhaus). Výstavu obeslal třemi obrazy. Mezi obrazy byla i „Měsíční noc ve vsi Samois u Fontainebleau“ (Mondnacht im Dorfe Samois bei Fontainebleau). Tento obraz byl na výstavě v Paříži v roce 1889 vyznamenán. Obrazy přijaty nebyly. Marianne Hussl-Hörmannová se ptá ve své monografii věnované Th. v. Hörmannovi: „Co vedlo Hörmanna k tomu, aby se přestěhoval do Znojma, města nad Dyjí v tehdejším markrabství Morava? Chtěl, podobně jako malíři z Barbizonu a celá řada impresionistů odejít z hlavního města, aby našli na venkově nedotčenou přírodu a uměleckou inspiraci?“ Autorka Hörmannovy monografie si sama odpovídá: „Volba Znojma měla několik důvodů: Za prvé město a jeho okolí mu bylo známo, neboť mezi 1867-1871 sloužil v nedalekém Brně“, na velitelství pluku, ke kterému patřil i znojemský prapor. „1881 sloužil v Sankt Pöltenu, “ odkud podnikal cesty i do Znojma. V této době maluje Hörmann též své první „znojemské“ obrazy: z roku 1881 pochází obraz malířem zvaný „Ulice ve vsi“ (Dorfstrasse), který zobrazuje pohled na Tkalcovskou bránu, s radnicí v pozadí. Ze stejného roku je i obraz “Pohled na kostel sv. Mikuláše a kapli sv. Václava, Znojmo“ (Blick auf die Nikolaikirche und Wenzelskapelle, Znaim), také nazývaný „Dva Kostely“ (Zwei Kirchen). Z roku 1881-1882 pochází obraz „Pohled na Znojmo z Vídeňské ulice“ (Blick auf Znaim von der Wiener Straße aus). Tento obraz byl vystaven v roce 1882 ve vídeňském Domě Umělců (Künstlerhaus) a i Znojemský týdeník o něm referuje (č. 22 z 27. 5. 1882, strana 1.) K datování obrazu uvádí, že pro tento obraz musela být použitá starší skica, neboť na obrazu je vidět celnici, která v roce 1882 už neexistuje. Autor článku dále podotýká: „Obraz je malý (38 x58 cm) a prozrazuje značný talent“ autora. Hussl-Hörmannová pokračuje: „Znojmo mělo přibližně 10.000 obyvatel,“ … „tedy ne příliš velké. Město však mělo divadlo a jako obchodní město mělo i určité společenské ambice. Pro malířovo oko nabízelo Znojmo celou řadu motivů, které byly pro Hörmanna jako stvořené – poloha na skalním útvaru nad údolím Dyje, na jedné straně barvami zářící příroda, od ovocných sadů a vinohradů až po úrodná pole – obilí, zelenina a pole vičencová. Na druhé straně poutavě strukturovaný architektonický celek. Vedle jednoduchých krychlových domků se na siluetě města podpisují markantní gotické věže kostela sv. Mikuláše a radnice. Znojmo neleželo na konci světa, nýbrž na trati severozápadní dráhy Vídeň – Děčín, pro kterou byl postaven drážní viadukt přes Dyji, 220 m dlouhý a 45 m vysoký, tehdy technický zázrak.“ Takže v té době už bylo možno zajet do Znojma nebo do Vídně na jednodenní výlet, jak se Hörmann později snažil vysvětlit svému bratranci Robertovi, když ho zval na návštěvu (marně). Koncem března, nebo začátkem dubna 1890 přicestoval Hörmann do Znojma a ubytoval se v hostinci „U bílého koně“ (zum Weißen Ross) na tehdejším Michalském náměstí (dnes Divišovo náměstí) číslo 7 (dům v kterém byla později Mléčná jídelna, dnes obchod s prádlem, vedle vlevo Drogerie Dařílek, nyní Drogerie Teta). V polovině dubna se manželé nastěhovali do hostince „Fasching“, který ležel na levém břehu Dyje (byl v roce 1950 zbourán), a to v místech kde dnes stojí dům Koželužská 1. V zahradě hostince stály dvě budovy, v jedné obývali Hörmannovi celé poschodí a ve druhé měl malíř svůj ateliér. 28. dubna 1890 píše Hörmann svému bratranci: „Radujeme se z čerstvého vzduchu“ a dále v dopise: „Právě na mě křičí kukačka přes Dyji, idylický zvuk a ty zelené, kvetoucí stromy před mými očima.“ Znojmo má „jedinečný vzhled a polohu, já Ti schválně neposílám žádnou fotografii, abych ponechal ten celý dojem ze skutečnosti pro Tebe. Určitě nebudeš ,m litovat.“ Malíř začal hned pracovat neboť – „už jsem si vyhledal různé motivy“. Ale než „v rychlosti načrtnout několik kvetoucích stromů“ zatím nebyl čas. Ten určitě přijde, neboť lákavě září „mírný svah naproti Znojmu. Kvetoucí stromy, švestky a třešně a mezi nimi krásné rudé broskvové stromy, jaký to pohled.“ Ještě několikrát napsal 1890 svému bratranci, zklamán že nepřijíždí, ale i vděčný za jeho informace z novin a o kultuře. Ve Znojmě byl spokojen, jediné, co kritizoval: „hodně starostí mi dělalo počasí“. Zařídil si velkou voliéru, navštěvoval divadlo, zúčastnil se i znojemského společenského života. Informace o životě Th. v. Hörmann najdeme vedle jeho dopisů i ve znojemském tisku. Rok 1891 začíná pro Hörmanna vesele, 24. ledna patřil na plese Červeného kříže (Znojemský týdeník č. 8 z 28. 1. 1891, strana 7) k těm, "kteří byli jako vzácní hosté uvítáni „honneurs“ (uvítacím komitétem), v jehož čele stál starosta Brantner". Po masopustním veselí ve Znojmě přichází z Vídně neradostná zpráva, že jeho dva obrazy, zaslané na XX. výroční výstavu 1891 v Domě umělců byly výběrovou komisí odmítnuty. Jsou to ve Francii začaté a ve Znojmě dokončené obrazy „Vřesoviště II.“ (Heidekraut II.) a „Žhář“ (Brandleger). Sděluje to i svému bratránkovi: „Milý Roberte, děkuji Ti co nejvíce za obdržený dopis a zprávy. Pán a paní Brucklovi (Alfred Bruckl, okresní hejtman ve Znojmě), byli u nás právě na kávě. On Ti děkuje za Tvoji ochotu, za zaslané zprávy. Ty jsi zbytečně čekal na mé obrazy. Určitě si dovedeš představit můj údiv, když jsem v pondělí ráno byl překvapen zprávou, že oba obrazy nedostaly od jury většinu hlasů. … Co mi tedy zbývá … příležitostně se chopit slova a pánům otevřeně říci své mínění. … Už v loňském roce jsem měl v Casinu podobný výstup a tam jsem také uslyšel": „Vy už tady máte takové nepřátele, že si jen pohoršíte“. "Pravděpodobně nevíš, že mi vloni můj „Noční obraz“ („Měsíční noc ve vsi Samois u Fontainebleau“ také odmítli. Obraz se dostal na výstavu do Pešti (Budapešť), kde byl asi pověšen na dobrém místě, prostě si ho povšimla Jeho císařská Výsost při své návštěvě výstavy. Můj přítel podplukovník Syrový mi napsal, že u obrazu byl lístek: „Od jeho Výsosti pochváleno“. Letošní obrazy, „by musely vzbudit pozornost. Nechci říci, že by tyto obrazy byly bez chyby, sám si prohlédni – co tam je zase vystaveno za všelijaký šmejd. … Schindler mi vloni řekl, ano to není k divu, neboť pánové tento směr nechápou. … Nyní milý pozdrav a musím Ti říci, že mě to bolelo, když v 8 hodin ráno přišel ten dopis, ale o deváté jsem už seděl venku u práce. Měj se dobře, buď srdečně pozdraven i od Laury. Tvůj Theodor.“ Většího uznání se mu dostává ve Znojmě. V polovině dubna uveřejnil Znojemský týdeník (č. 8 z 28. 1. 1891, strana 7) zprávu, že Školský spolek uvede koncem měsíce ve třech dnech ochotnické představení v městském divadle: „Čistý výnos této akce je určen pro chudé žáky znojemských obecních a občanských škol. První dvě představení jsou již vyprodané, lístky na třetí představení je možno rezervovat v Lenkově knihkupectví. …. Zábavný večer můžeme návštěvníkům zaručit. … Živé obrazy, každý jiného žánru jsou různorodé – podle Goetheho výroku: „Ten, kdo mnohé přinese, přinese každému něco“. … Nemůžeme si odpustit zmínit tři osobnosti, které své umělecké nápady a svůj čas věnovaly této akci. Jsou to pánové profesoři Budař a Widter a pan Theodor v. Hörmann, rakouský umělec mimořádného významu, jehož jméno je každému příteli umění známo. Vyjadřujeme těmto pánům naše poděkování za to, že se ujali uměleckého vedení této akce s touto velikou ochotou“. Po třech představeních ochotníků Školského spolu, která se konala ve dnech 19., 20. a 21. dubna 1891 referovaly obšírně stejné noviny (Znojemský týdeník č. 33 z 25. 4. 1891, strana 5 a 6): „Díky neúnavnému snažení výboru“ (školského spolku), „který s nebývalou vášní v tak krátké době vše realizoval. … Program slavnostních představení se skládal ze dvou částí, v první byly představeny dvě veselé jednoaktovky – „Plody výchovy“ a „Vášnivý kuřák“. Ve druhé části bylo realizováno „Pět živých obrazů“. …. Živé obrazy takovéhoto rozměru, tak bohaté na počtu účinkujících, a tak zářící barvami, dosud Znojmo nevidělo. Jejich vznik je zásluhou energie a uměleckého vkusu umělce, který teprve krátce našel domov v našem středu, akademického malíře pána v. Hörmanna a tento mnoho času přípravám a provedení“ těchto živých obrazů „věnoval. Byl přitom významně podporován c. k. odborným učitelem Widterem a profesorem Budařem". "Jako třetí" (živý) obraz byla předvedena „Maurská píseň“ podle obrazu od R. Leinwebera. "Pozadí k tomuto obrazu namaloval sám pán v. Hörmann, a tak dekorace našeho divadla byly obohaceny o umělcem zhotovené pozadí. Prvního večera se dostavil na scénu i pán v. Hörmann, vyvolán bouřlivě, doprovázen svými spolupracovníky, a poděkoval za potlesk. … Znojmo znovu dokázalo, jak dokáže holdovat umění". S obrazy, které neuspěly na jaře ve Vídni, se Hörmann zúčastnil na výstavě Mnichovského Uměleckého spolku (Münchner Kunstverein) koncem podzimu 1891. Přidal k nim ještě jeden obraz ze série tří obrazů s námětem „Ledové kry na břehu Dyje“ (Eisschollen am Ufer der Thaya) I, II a III, které namaloval 1891 ve Znojmě. K této sérii uvádí Hussl-Hörmannová: „S trilogií „Ledové kry“ se Hörmannovi působivě daří dát první znamení o své poslední tvůrčí periodě ve Znojmě a nabízí přesvědčivý dokument jeho uměleckého cíle: spojit do kontrastu plného napětí, malebné bohatství barvy a radikální kompozice s cílem dosáhnout přesvědčivého zobrazení skutečnosti.“ Na výstavě představil „Ledové kry na břehu Dyje III“. Účast na mnichovské výstavě byla velkým úspěchem a přinesla i nadšené recenze v bavorském tisku. Mimo Mnichov navštívil Hörmann v Bavorsku také Dachau a to před i po výstavě v Mnichově. Zde namaloval i několik obrazů. Mezi nimi i „Dům na silnici do Schleißheimu“ (Haus an der Straße nach Schleißheim) - Obraz zakoupil podle evidence Domu umělců 15.9. 1892 císař Franz Josef I. Paní Laura Hörmannová se zapojila aktivně do podpory znojemských spolků, které se staraly výchovu a vzdělání dětí a mládeže. Její manžel, který nejen pilně maloval, se navíc snažil změnit poměry ve vídeňském Společenství umělců svou statí „Umělcovy pocity. Pohled zpět na některá výtvarná díla z XXI. výstavy ve vídeňském domě umělců 1892“. Na jedné straně kritizoval praxi provádění výstav v Domě umělců a na druhé zastával názor, že „ve společenství umělců“ mohou zastávat vedoucí roli jen ti lidé, „kteří by svým talentem a dílem měli být schopni dokázat po celý svůj život, že hybnou sílou všeho jejich počínání je skutečná chlouba a čest umělce“. Tato kritika byla vedením spolku nejen rozhodně odmítnuta, ale i jeho návrhy na zlepšení situace byly naprosto ignorovány. Stejně postupovalo Společenství umělců (Künstlergenossenschaft), lépe řečeno jeho vedení s obrazy Theodora von Hörmanna. V podstatě šlo ... „o střet o dvou názorů – smýšlení ekonomické a smýšlení umělecké“. Co se týče umění, jde o boj mezi starým a novým pohledem na tvorbu. V čele skupiny konservativců byl dlouholetý předseda Společenství umělců, akademický malíř Eugen Felix, žák F.G. Waldmüllera, C. Rahla na akademii ve Vídni a L. Cognieta v jeho pařížském ateliéru. Jeho protivníci, modernisté tvrdili, že „není malíř, … nýbrž vykutálenější než ten nejmazanější handlíř“. Podzim strávil v Dachau u svého přítele A. Hölzela, celá řada obrazů pochází z tohoto pracovního pobytu. Z obrazů, které namaloval v Dachau je třeba si všimnout obrazu „Malíř v květinové zahradě (autoportrét)“ (Der Maler im Blumengarten, (Selbstbildnis). Hörmann o tomto motivu napsal: zámecká dvorní zahrada „působí při pohledu z terasy, stále stejným dojmem, v každé denní době, za různých nálad, za deště, při svitu slunce, při blížící se bouřce, v zimě, tak kouzelně, a tak úchvatně, že na ní nikdo nemůže zapomenout“. Autorka monografie k tomu dodává: „Z tohoto mistrovského obrazu září ještě světlo a rozmanitost barev léta, i když lehký světlý, ranní, z trávy stoupající, opar je předzvěstí počínajícího chladu podzimu. Jemně světlý, ještě mladý svit prostupuje hustým porostem květinového záhonu, odhání stíny a nechá barvami zářit velké množství květin. V tomto moři barev a květů stojí osamocen malíř a přenechává své počínání, na první pohled nezúčastněně, hodnocení pozorovatele a poskytuje důkaz, že maluje „en plein air“ “ (v plenéru). Hörmann přihlásil tento obraz na výstavu ve vídeňském Domě umělců, vystaven v roce 1892 nebyl. Část své „pracovní a studijní“ návštěvy v Bavorsku strávil ve Weßlingu, který byl pro svou polohu u dvou jezer a svými bohatými bukovými lesy velmi oblíben mezi jeho německými kolegy. Ve Weßlingských rozsáhlých bukových lesích našel, pro jejich poutavost, mnoho námětů pro svou tvorbu. V prosinci se zúčastní, společně s čtyřmi kolegy z Dachau, kolektivní výstavy v mnichovském Uměleckém spolku. Všichni vystavující byli vybráni a měli volnou ruku při výběru obrazů, které chtějí vystavit. Hörmannovi bylo poskytnuto místo pro 25 obrazů. Byl překvapen, jak nebyrokraticky vše proběhlo, v dopise Hevesimu (kunsthistorik a novnář) poznamenává: „aniž bych byl členem!“. Jeden z jeho vystavených obrazů je spolkem zakoupen. Jedná se o jeden obraz, který namaloval ve Weßlingu, s motivem z bukového lesa. Jeho vystavené obrazy byly kladně až nadšeně komentovány německým tiskem. Augsburger Abendzeitung (Augšpurský večerník) mu vyslovuje „netajený obdiv“ za zobrazení „různých krajin na Moravě, v Uhrách, u Dachau, u Samois nad Seinou, s dovedným zobrazením lidových figur“, vše „v úchvatných barvách“ provedeno. „Měsíční noc u Seiny s třpytící se noční oblohou, rybařící děti na šťavnatě zeleném břehu u Samois, zimní pohled na Znojmo“ jsou hodnoceny a chváleny jako „originální citlivé práce“. Noviny dokonce píšou: „Sláva Impresionismu“. Při této návštěvě Mnichova se stává členem mnichovského Uměleckého spolku. Celý pobyt v Bavorsku měla pro jeho další práci i počínání velký význam – kontakt s Adolfem Hölzelem a výměna názorů se zástupci mnichovské secese. Sám hodnotí mnichovskou výstavu takto (dopis Hevesimu): Výstava v Mnichově "byla snad" moje "nejzajímavější a nevýhodnější výstava. (...) Mám už 6 kritik, které Vám při příležitosti ukážu, tyto jsou pro mne velmi lichotivé, neboť jsem tam úplně neznámý. Moji kolegové „ve Vídni" mi po mém návratu z Paříže 1890 poskytovali jednu urážku za druhou. (...) Já se však ve Vídni objevím se svou výstavou a když mi v Domě" umělců „neposkytnou místo, tak někde jinde. (...) Sledoval jsem pozorně činnost v Mnichově, a já jsem secesionista od paty až po špičky vlasů." (...) p. s. "Nyní jdu ven, abych namaloval velký zimní obraz pro roční výstavu. 4 další jsem si přivezl z 9/10 hotové, 1/10 dokončím opatrně v ateliéru." Rok 1893 nepřinesl ve vztahu mezi Th. v. Hörmannem a vídeňským Domem umělců žádnou změnu. Hörmann vede rozsáhlou korespondenci s Domem umělců, snaží se ve svých dlouhých dopisech vysvětlit svoje návrhy, kritizuje, žádá. Bojuje neúnavně, ne za sebe, ale za všechny umělce, kterým šlo o obnovu, o individuální přístup a o pochopení. Jelikož existuje málo dokumentů psaných představenstvem Domu umělců, je těžké říci, jak vážně byly Hörmannovy námitky brány. Zachované odpovědi jsou vedeny v zdvořile distancovaném, byrokratickém slohu, odmítají každou námitku, schovávajíce se za předpisy. Bahr (vídeňský kunsthistorik) hodnotí Hörmanna jako neúnavného bojovníka, který je Domu umělců nepohodlný. Měl možnost prostudovat písemnou pozůstalost, a pochopil podstatu konfliktu, popisuje postoj vedení Domu umělců takto: „Co vůbec chtěl? Stále ta stejná fráze o „pravdě při malování!“ Co je pravda? Kdo chce pravdu? Koupí někdo pravdu? Od kdy je pravda artikl, který má odbyt? K čemu ty novoty? Nechtěli se nechat rušit. Mohl se ukřičet až do ochraptění, nechtěli ho slyšet, byl to přeci blázen.“ Ve Znojmě je Theodor von Hörmann velmi oblíbenou a váženou osobností. Manželé se zúčastňují společenského života, oba jsou členy „Zalesňovacího a okrašlovacího spolku ve Znojmě“. Velké překvapení oznamuje Znojemský týdeník ve svých kulturních zprávách začátkem března (č.17, 1.3.1891 s.5): „Výsledkem mnohostranného podnětu je, jak se dovídáme, že pan Theodor von Hörmann vystaví řadu svých krajinných maleb (mezi nimi i pohledy na Znojmo)“ v nejbližší době. „V příštím čísle sdělíme podrobnosti.“ Příští číslo (č.18, 4.3.1891 s.4) uvádí: „Výstava trvá od neděle“ (12.března 1893) „do středy“ (15. března 1893) „poledne, a sice v době od 10 do 12 dopoledne a od 2 do 5 hodin odpoledne. Tato výstava se koná ve škole “Císaře Františka Josefa“ na Salisově náměstí, v oddělení pro děvčata ve II. poschodí. Vstupné činí 20 krejcarů (zhruba 30 CZK) a výtěžek bude věnován pro dobročinné účely ve Znojmě. Návštěva této výstavy, ve které budou exponovány jen ryzí a skutečná umělecká díla, je každému nejvřeleji doporučená a my věříme, že se nemýlíme, když tvrdíme, že výstava se bude těšit velmi hojnému zájmu.“ Také průběh výstavy, první samostatné výstavy jeho díla, byl líčen Znojemským týdeníkem (č. 23 z 22. 3. 1893, strana 4) velmi kladně. Autor článku zdůrazňuje, že vystavené obrazy nejsou kopie existujících motivů nýbrž skutečná umělecká díla plenérové malby. Vystaveno bylo celkem devět obrazů, kterým se autor jednotlivě věnuje: „Pocit domova budí dva obrazy, které zobrazují v zimním hávu dvě známé části našeho města, a zasluhují si býti jmenovány v první řadě. Jsou to mistrovsky provedené malby – „Am Tränkberg“ (dnes „Znaim im Schnee“ (Zasněžené Znojmo), ve skutečnosti v dnešní ulici „Ve Žlebech“) a „Im Ledererthal“, dnes „Ledertal bei Znaim“ (Koželužská ulice ve Znojmě), Taktéž umělecky podařený obraz je „Waldmotiv aus Weßling“ (Lesní motiv z Weßlingu). Další obrazy „Kinder das Mittagessen in den Wald bringend“ (Děti přinášející oběd do lesa), „Des Kranken Morgenfreude“ (Ranní potěšení nemocného), „Mutter und Kind im Walde“ (Matka s dítětem v lese), „Der Tümpel im Buchenwalde bei Weßling in Baiern“ (Tůně v bukovém lese u Weßlingu, v Bavorsku) dnes „Der Tümpel im Buchenwald“ (Tůně v bukovém lese)), „Der erste Frühlingsbote“ (Eistoß) (První posel jara), dnes „Eisschollen am Ufer der Thaya (I.-III)“, (Ledové kry na břehu Dyje (I.-III.), a „Laubsammeln“ (Sbírání listů), jsou rovněž skutečná mistrovská díla krajinomalby a jsou poctou umělci. Chceme-li shrnout a posoudit celou výstavu maleb, tak musíme zdůraznit tu obdivuhodnou techniku malování, kterou ovládá pan von Hörmann, tu přirozenou věrnost, s kterou jsou obrazy provedeny, a můžeme směle potvrdit, že pan von Hörmann je obzvláště nadaný a dovedný umělec. Uskutečněním této výstavy byla pověst pana von Hörmanna coby velkolepého krajináře rozšířena daleko přes hranice našeho města.“ Hned po výstavě ve Znojmě dostává Hörmann příležitost ukázat své dílo i na XXII. Výroční výstavě ve vídeňském Domě umělců (XXII. Jahresausstelung im Künstlerhaus), která začala 28. března 1893. Mezi Hörmannovy obrazy byly i ty, které byly velmi dobře ohodnoceny v Augsburger Abendzeitung (Augšpurský večerník), po výstavě v Mnichově a v Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) po právě skončené výstavě ve Znojmě. Všimněme si dvou z nich „Der Tümpel im Buchenwald“ (Tůně v bukovém lese)“ z Weßlingu a „Ledertal bei Znaim“ (Koželužská ulice ve Znojmě). Kritik Clemens Sokal píše ve Wiener Allgemeine Zeitung (Vídeňské všeobecné noviny, č.4530, 5.5.1893, str. 7,): „Jako kuriositu si zasluhují být zmíněny i Theodora v. Hörmannovy obrazy „Ledertal bei Znaim“ (Koželužská ulice ve Znojmě) a „Der Tümpel im Buchenwald“ (Tůně v bukovém lese)“. Odulý nános barev je zde přehnán až ke karikatuře. Barva vytváří doslova vypukliny a životem omrzelý by se mohl na jedné haluzi tohoto namalovaného lesa pohodlně oběsit, aniž by z tohoto důvodu musel navštívit přírodu. S tímto chtěným podivínstvím je spojeno paradoxní vnímání barev a neohrabanost v perspektivě. Není zázrakem, že to celé je méně podobné obrazu než ruční výšivka – nota bene výšivka na zadní straně“. Ve vídeňském Fremden-Blatt (List pro návštěvníky sešit 115, 27. 4. 1893, strana 14) konstatuje Ludwig Hevesi: „Theodor von Hörmann nám poskytuje, jako každý rok, příležitost značně vrtěti hlavou. Má bez pochyby osobitý talent a zabývá se umělecky pochopitelnými věcmi. – Člověk má u něho pocit, jako by se díval na svět skrze ne achromatickou skleněnou čočku, která vše zobrazuje modře a žlutě obroubené.“ Autorka Hörmannovy monografie poznamenává k obrazu z Weßlingského lesa: „Dnes patří tento obraz nepopiratelně k Hermannovým mistrovským malbám a je významným mezníkem, v té době se rozvíjející, moderny.“ O obrazu s námětem znojemské Koželužské ulice uvádí: Spolu s obrazem „Zasněžené Znojmo“ „patří k hlavním obrazům vzniklým ve Znojmě“. V listopadu má povoleno, až po třech žádostech, vystavit své obrazy (bylo jich 38) v rámci výstavy umění ve Vídni. V prosinci v dopise ministrovi svobodnému pánu von Chlumetzky se poprvé zabývá myšlenkou galerie moderního umění. Na výstavě v březnu ve Znojmě, a i na výstavě ve Vídni v listopadu se nacházel „znojemský“ obraz „Ranní potěšení nemocného“, obraz, kterým Hörmann přiznává, že jeho zdravotní stav není ideální. Hörmann je však i tady bojovník, který se tak rychle nepodává. Emerichu Ranzonimu (rakouský, spisovatel a novinář) o tom píše na Vánoce 1893 : „To znamená toliko žít, žít a ne zemřít, neboť není nic hezčího než vědět, proč je jeden malířem, vědět že je nutno přírodu sledovat a poslouchat, vědět kde se jeden nachází, rozpoznat chyby, a hlavně vědět kam se vydat (…) A malovat znamená učit se! Ne čemu věří mezinárodní kapacity – ukázat vždy jen to, co právě umí. “ Příští rok - 27. března roku 1894 píše Hörmann výboru Společenství umělců: „Velevážený výbore Společenství umělců! Zdvořile si dovoluji požádat o možnost přečíst na páteční měsíční schůzi“ (30. března 1894) „své některé „Úvahy o moderní galerii““. Bylo mu odebráno slovo. Výstavní budova moderního umění „Secession“ bude postavena až v roce 1898. Jejím architektem je Josef Maria Olbrich (1867, Opava - 1908), I když se Hörmann otevření „Secese“ nedočkal, Hermann Bahr o něm, hodnotíc jeho iniciativu, píše: „On je prvním secesionistou i když se Secese už nedožil. (….) Kéž by se toho mohl dožít, stát v domě vlastním všem mladým umělcům! Z radosti by se dožil sta let.“ Koncem jara 1894 se vydali Hörmannovi v doprovodu malířových kolegů Josefa Engelharta (1864-1941), rakouský malíř a sochař) a Johanna Victora Krämera (1861, Adamov – 1949, Vídeň malíř) na studijní cestu do Italie, (Braunegger, Theo a Hörmann-Weingartner, Magdalena: Theodor von Hörmann, strana 61) „která je vedla až na Sicílii, (…) Zájem o jižní motivy nebyl pravděpodobně jediným důvodem cesty. Hörmannovo zdraví bylo jeho bezohlednou prací za extrémní podmínek, zimy i horka, při malování v plenéru, ale i příznaky těžké nemoci, na kterou příští rok zemřel“ velmi oslabeno, a tak by mohl být i pobyt v „klimaticky mírnějším jihu“ další inspirací pro tuto cestu. Své mladší kolegy přesto překvapil „svojí železnou pracovní disciplínou, vytrvalostí a vášní s kterými zvládal“ všechny potíže cesty. Na této cestě namaloval „14 obrazů, z nichž jen 3 existují v originále“, několik z nich jsou jen studie se stejným motivem. Nejznámější z těchto maleb je „Etna viděna z Taorminy“ (Der Ätna von Taormina aus). Hörmann musel cestu ze zdravotních důvodů předčasně ukončit. Při cestě zpátky, koncem července, se ještě zdržel několik dní v Benátkách, neboť obdivoval jejich architekturu. Po několika dnech ve Vídni („Wiener Hundstage“ – Dny s tropickou teplotou - „znoj“) „jsme se nakonec dostali do Podyjí. Ještě nikdy jsem neměl tento jedinečný a blahodárný pocit z návratu domů. (…) Líbí se mi zde všechno tak náramně, že jsem pevně rozhodnut ponechat si tento domov“. Toto vyznání své lásky ke Znojmu a k Podyjí sděluje svému příteli Engelhartovi ve svém dopise ze Znojma (1894, (nedatován). V září, „přes námahu, trmácení a nepohodu“ se vrací znovu do Benátek. Fascinovala ho bazilika sv. Marka se svými mozaikami. Svůj stojan s velkým plátnem si postavil přímo na Markově náměstí a se zápalem se dal do práce, obklopen byl davem přihlížejících, vyrušit se nenechal. Svědectvím jeho práce je jen fotografie, obraz samotný nebyl zcela dokončen a nedochoval se, zmizel. Na podzim si zařizuje své vídeňské „zimní sídlo“, které se nachází v Rubensově ulici č.5 (ve 4. Vídeňském okrese (4. Bezirk), který se jmenuje Wieden od tohoto jména pochází pravděpodobně český název města – Vídeň). Svůj ateliér přestěhuje ze Schwarzenberského náměstí do novostavby Na „Novém trhu“. Pohled z okna ateliéru je motivem pro jeho poslední obraz zachycující Vídeň, je to zimní pohled s „nevídanou symbiózou grafické výraznosti a malířského mistrovství“ (…) a patří k těm obrazům, které obdržely neomezenou pochvalu ze strany kritiků, kteří uvítali „nový“ realismus v jeho práci a navrhovali dokonce, aby město obraz koupilo, coby historický dokument“ (Hussl-Hörmann). Na obraze, který byl dokončen 1895, v posledním roce jeho života, je vidět legendární hotel Munch, dílo Fischera z Erlachu, který byl zakrátko nato zbourán. Obraz by tehdy stál 600 zlatých, na aukci z pozůstalosti malíře docílil 2.800 zlatých. Po tomto obraze namaloval ještě 4 obrazy na Jižní Moravě, jeden z Břeclavská a tři ve Znojmě. Zúčastní se také únorové výroční výstavy, obrazy jsou hodnoceny pozitivně. Mezi nimi je i „Reif von Lundenburg“ (Jinovatka,motiv z Břeclavska), který otevřel mnohým lidem oči, „Nesmím jim říci, jak v krátké době jsem byl hotov, jinak by si mysleli jak je špatný“. Snaží se změnit práci společenství umělců, předkládá návrh na reformu jeho stanov. Jeho snaze zlepšit poměry ve společenství, získat uznání pro „nové“ pojetí umění ale i jeho umělecké tvorbě se stále silněji staví do cesty všemocný nepřítel – jeho nemoc. Hörmanna trápí záducha, trpí abnormální unavenosti a má celu řadu dalších potíží. V červnu odjíždí na lékařem doporučené léčení do Bad Gleichenbergu, kde mu byly předepsány koupele ve vřídelní vodě a pobyt v pneumatické komoře (dýchání). Přesto i v Gleichenbergu se snaží dále malovat, začne dva obrazy „Steigender Weg zwischen Weissbuchen (Stoupající cesta mezi bilými buky), Gleichenberg a „Landhaus bei Gleichenberg“ (Venkovský dům u Gleichenbergu) ,, což je jeho poslední malba. Oba obrazy zůstaly navíc nedokončeny. Procedury nesnáší, a z Gleichenbergu odjíždí. Podle Brauneggera (tyrolský Kunsthistorik): „Chtěl na Semmering“, aby se zotavil. Podle zprávy o jeho skonání Znojemského týdne (č. 54 z 6. 7. 1895, strana 5): Byl „na cestě z Gleichenbergu do Znojma“, domů. Přes Semmering by musel cestovat v obou případech. Na cestě si chtěl odpočinout ve Štýrském Hradci, kde 1. července 1895 v 3:30 umírá. K požehnání jeho ostatků došlo 4. července 1895 ve Votivním kostele ve Vídni, ve stejném kostele, ve kterém měl před jedenácti lety svatbu, pohřben byl na vídeňském Centrálním hřbitově, kde obdržel čestný hrob města Vídně. Autorem Hörmannova náhrobku je sochař Richard Karl Tautenhayn, budoucí profesor na znojemské Odborné keramické škole, jako předloha mu sloužil portrét Th. v. Hörmanna od Johanna Victora Krämera. Autor: Karel Jakl, 13.12.2020 Pramen: Jakl K.: Theodor von Hörmann (1840–1895), Významný impresionistický malíř, který vytvořil svá nejdůležitější díla ve Znojmě, Sborník SOkA Znojmo, 2016, strana.45-96 |
| zpátky | úvod |