Marie von Ebner – Eschenbach (1830 - 1916)

Marie von Ebner – Eschenbach, rozená baronka Dubsky (*  13. 9. 1830 Zdislavice   -  †  12. 3. 1916 Vídeň) Nejvýznmější moravsko-rakouská  spisovatelka  19. století Marie, baronka Dubská, se narodila 13. 9. 1830 ve Zdislavicích u Kroměříže a stejného dne byla pokřtěna „Marie Josepha Johanna Nepomuk.“ Byla potomkyní staré moravské šlechty Dubských z Třebomyslic. Když jí bylo pouhých 19 dní, zemřela jí matka, Marie rozená von Vockel ze Saska, po záchvatu mrtvice. Péči o ní a její starší sestru Friederiku převzala (nevlastní) babička Antonie von Vockel, nevlastní matka její zemřelé maminky.                                   Její otec, hrabě František Dubský, major rakouské armády, účastník napoleonských válek, kvitoval 1816 vojenskou službu a stal se c.k. komořím, který měl na starosti císařské audience.  V roce 1820 odchází se svou sestrou a jejím synem Morizem z Vídně do Lysic, původního sídla rodiny Dubských. První manželka Konradina ze Sorgenthalu, s kterou se oženil 1825, brzy na to umírá – 1826. I jeho druhé manželství, které mu přineslo dcery Friederiku a Marii a dědictví zámku ve Zdislavicích, který se stal sídlem druhé větve rodiny Dubských, netrvalo dlouho.  Třetí manželka Eugenie byla ta „nejmilejší a nejhodnější macecha“ jak napsala Marie Ebner-Eschenbach o svém raném dětství. Eugenie zemřela 1837. V roce 1840, Marie měla deset let, se otec oženil s Xaverinou, hraběnkou Kolowrat-Krakowskou. Xaverina byla umělecky velmi nadaná, a postarala se o vzdělání dětí v tanci, malování a v hudbě. Frederika a Marie doprovázely na klavíru Xaverinu při jejím zpěvu. Děti, které doposud mluvily jen německy a česky, dostaly postupně několik francouzských guvernantek, aby se naučily i francouzsky.  Později přichází do Zdislavic vychovatelka z Prácheňského Orlíku Marie Kittlová. Pro Marii byla dlouhá léta důvěrnici v jejich kulturních aktivitách. Její cesta k literatuře začala budováním vzdušných zámků. Další etapou její fantasticko-poetické tvorby byla korespondence s obyvateli vzdálené země. Psala dopisy na nejjemnější papír, pošťákem byl vítr. Velký vliv na vztah komtesy Marie k literatuře měl dárek k jejím jedenáctým narozeninám, bylo to kompletní dílo Friedricha Schillera, které jí věnovala macecha Xaverina.  Rodina Dubských bydlela přes léto ve Zdislavicích a přes zimu pobývali ve Vídni v domě u „Tří havranů“ v Rotenturmstrasse (Drei Raben-Haus, Rotenturmstraße). Často chodili do divadla, které také velmi ovlivnilo její umělecky vývoj.                                                                                                                                            3. července 1848 se provdala za svého bratrance, kapitána rakouské armády, Morize Ebner von Eschenbach. Svatba se konala ve Zdislavicích. S ním se dostala do Znojma, kam byl Moric převelen jako učitel chemie a fyziky na tehdejší vojenskou ženijní akademii, v bývalém Louckém klášteře premonstrátů. Marie se ve Znojmě cítila z počátku opuštěná, manželé neměli děti, a Marie se věnovala psaní, chtěla být rakouským Shakespearem. Manželé Dubští však brzy navázali kontakty s rodinami kolegů Morize Ebnera z Eschenbachu. Mnohé kontakty vedly k dlouhodobému přátelství. Jedním z nich bylo celoživotní, Mariino přátelství s Henriettou Tunkler von Treuimfeld, které trvalo až do roku 1890, kdy Henrietta, zvaná „Jetty“ nečekaně zemřela v Praze. První dva roky, v letech 1851–1853, bydleli ve Znojmě na Dolním náměstí 475 (dnes Masarykovo náměstí č. 445/18), další roky, až do roku 1856 v tzv. důstojnickém pavilonu, přímo spojeném s klášterními budovami v Louce.  Ze Znojma publikovala (1854) i své první dílo „Carl I. von England und die hervorragenden Charactere seiner Zeit“ (Karel I. z Anglie a vynikající osobnosti jeho doby), tehdy ještě pod pseudonymem – „Emaéri“.                                                                                                                        V roce 1856 byl Moriz převelen do Vídně a zde už manželé zůstali až do konce života.  Ve Vídni publikovala 1858 své další dílo „Aus Franzensbad. Sechs Epistel von keinem Propheten“ (Z Františkových lázní. Šest epištol od žádného proroka). Ani toto dílo nepodepsala, jako autor byl uveden „Anonym“.   V roce 1860 se poprvé setkala s významným rakouským dramatikem Franzem Grillparzerem, který již dříve, po přečtení jejich veršů jemu zaslaných Xaverinou, rozpoznal její talent. Od té doby se spolu často stýkali.  Marie Ebner-Eschenbach napsala o svých kontaktech s ním svou poslední knihu, která vyšla 1916 po jejím úmrtí, „Meine Erinnerungen an Grillparzer. Aus einem zeitlosen Tagebuch“ (Moje vzpomínky na Grillparzera. Z nadčasového deníku).                                                                                                              V šedesátých, a v první polovině sedmdesátých let se věnovala převážně psaní divadelních her. Přála si, už od mládí, být rakouským Shakespearem. Její první hrou, která byla uvedena, byla tragédie „Maria Stuart in Schottland“ (Marie Stuartovna ve Skotsku), což byla přepracovaná verze jejího dramatu „Die Schauspielerin“ (Herečka), které ocenil Grillparzer i s několika připomínkami. Písemně oslovila všechna německy hrající divadla. Jako autora uvedla: M. Ebner-Eschenbach. Nikdo však nechtěl převzít tuto hru do svého repertoáru. Hru nakonec přijalo Dvorní divadlo v Karlsruhe, jeho premiéra se konala v roce 1861 a divadlo jí mělo na repertoáru několik let. Ve Vídni byla její první uvedenou hrou komedie „Die Veilchen“ (Fialky), která měla premiéru v divadle „Burgtheater“ ((Císařské) Dvorní divadlo) v roce 1863.   Ani tady nebylo její uvedení bez problému, dva dny před premiérou chtěl ředitel divadla její provedení odříci. Její první hra, která byla uvedená v Českém království, bylo drama „Das Geständnis“ (Přiznání), které mělo v Praze premiéru v roce 1867, v „Královském zemském německém divadle“ (dnes Stavovské divadlo). Jako autor Byl uveden „M. Haller“ (sloveso hallen znamená: dunět, ozývat se, znít, zvučet).  Také Komedie, „Männertreue“ (Věrnost mužů), s premiérou v Cottburgu v roce 1874, byla ještě ve stejném roce uvedena, v českém překladu, v Praze, (Prozatímní divadlo?).                                              Po letech psaní dramatické literatury si uvědomila, že se jí nepodařilo mít větší úspěch ani se svými tragédiemi, ani s komediemi. Celkem sepsala za 25 let 28 dramat, z nichž bylo čtrnáct vytištěno a třináct uvedeno na jevišti. Její ohodnocení této situace asi nejlépe vyjadřuje její aforismus: „Kdo se pohybuje na veřejnosti, nemá právo očekávat shovívavost, ani ji vyžadovat“.  Objektivně řečeno určitý podíl na tom měla i nadvláda mužů v provozu divadel a nepochopitelná, ba až zaujatá kritika. Také tady je možno použít její dva další aforismy: „Úsudek je možné vyvrátit, předsudek nikoliv“ a „Moudrá žena má milióny nepřátel: všechny od narození hloupé muže“.                                                                                                                       Manželé Ebner-Eschenbachovi trávili léta převážně ve Zdislavicích, v místě, které hraběnka Marie milovala a kde měla celou řadu známých, z nichž mnozí znali ještě její matku, kterou ona sama nepoznala, a o které všichni mluvili jen v superlativech. Maminku vídávala jen u babičky Vockel ve Vídni, která bydlela v domě „U tří havranů“, a to na obraze, portrétu, v babiččině ložnici. Toto místo, tento kraj a tytí lidé byli námětem pro její prozaické psaní, kterému se nyní věnovala. Jmenujme jen některé z jejich knih z této doby: „Božena“, „Dorf – und Schloßgeschichten“ (Historky z vesnice a zámku), „Neue Dorf – und Schloßgeschichten“ (Nové historky z vesnice a zámku), „Miterlebtes“ (Společně prožité), „Das Gemeindekind“ (Obecní dítě), tato kniha je považována za její nejlepší dílo, a další. Sbírku jejich aforismů „Aphorismen“ (Aforismy) vydává 1880 berlínský nakladatel Josef Ebhartd, který vydal celou řadu jejich knih.  Její prozaická tvorba jí přinesla velký úspěch a uznání. V roce 1898 obdržela od císaře Františka Josefa I. „Ehrenzeichen für Kunst und Wissenschaft“ (Čestný kříž za umění a vědu).  Dva roky nato (1900) jí byl udělen, jako první ženě, vídeňskou univerzitou čestný doktorát (Dr. h. c.).  Od roku 1898, po smrti svého manžela trávila několikrát zimní měsíce v Italií, převážně v Římě.  Zde napsala svou knihu „Meine Kinderjahre. Biographische Skizzen“ (Léta mého dětství. Biografické skicy), která vyšla 1906.  1911 byla navržena na Nobelovu cenu za literaturu, oceněn byl belgický spisovatel „Maurice Polydore Marie Bernard Maeterlinck“. Poslední léta života pro ni nebyly lehké, ztrácí své mladší sourozence. Polobratr Adolf hrabě Dubský umírá 1911, polosestra Julie kněžna Waldburg-Zeil-Wurzach 1914 a polobratr Viktor hrabě Dubský 1915. Začátkem května 1915 odjíždí Marie Ebner von Eschenbach se Severní dráhou do Zdislavic. Zde, jako vždy pookřeje. Příští ráno „je slunečno, teplo a bezvětří“, večer „je slyšet slavíky“.  Na podzim se vrací do Vídně.  21. ledna si vzpomíná nejen na výročí úmrtí Grilparzera (†1872), ale také dostává telegram z Berlína, že nakladatel souhlasí s požadovaným honorářem za knihu „Meine Erinnerungen an Grillparzer. Aus einem zeitlosen Tagebuch“ a nechá rukopis, který dopsala ve Zdislavicích, odeslat do Berlína. Spěchá, ráda by, aby kniha vyšla dříve, než umře. Od 14. února je její zdravotní stav ze dne na den horší. Hraběnka Marie von Ebner-Eschenbach umírá 12. března 1916.  15. března je převezená do Štěpánského dómu, kde se za velké účasti vídeňských občanů a ministerského prezidenta hraběte Stürgkha, koná rekviem.  Pak už následuje poslední cesta Severní dráhou do rodných Zdislavic, do rodinné hrobky.                                                                                                                                     Marie Ebner-Eschenbachová je nejvýznamnější spisovatelka 19. století v německy mluvících zemí, a je nazývaná „mährisch-österreichische Schriftstellerin“ (moravsko-rakouská spisovatelka). Proč je u nás takřka neznáma, vždyť pochází z jednoho z našich nejstarších šlechtických rodů. Ovládala češtinu, němčinu a francouzštinu, ale psala německy, a v tom byl kámen úrazu – německy píšící šlechtična. Což stačilo k tomu, aby byla od roku 1945 „persona non grata“. Stejně dopadla i ve Znojmě, ulice, která po ní byla pojmenována po roce 1918, byla po roce 1945 přejmenovaná.                                                                 Jen některé její romány a povídky byly přeloženy, až nyní, do češtiny a zvýšený zájem o ni se objevil kolem roku 2016, stého výročí  jejího narození. Stále však máme velký dluh vůči této velké ženě. Několik aforismů Marie von Ebner – Eschenbach: „Žádný mrtvý není tak dobře pochován, jako vyhaslá vášeň.“ „Je tak málo upřímných přátel – poptávka po nich je ovšem také malá.“ Karel Jakl, srpen 2020