 |
  |
 |
P a m ě ť M o r a v y
|
|
|
 |
Morava se jako středoevropská země osvědčila, zlikvidovali ji komunisté |
 Moravský zemský dům na Žerotínově náměstí v Brně |
|
Zemská správa byla pro střední Evropu typická. Státnost a politika nebyla založena na národním státě, ale na historicky vzniklých zemích. Pakliže poměřujeme ne národy, ale země – Moravu, Čechy, Slezsko, Rakousy, Štýrsko či Bavorsko a Sasko – dostáváme územní jednotky, které byly svou velikostí a významem zhruba srovnatelné. Jako správní a státoprávní celky se ve střední Evropě historicky osvědčily. Proměnlivé nadzemské útvary a vnitřní dělení zemí Vznik zemského zřízení nevylučoval nadzemské útvary, ovšem tato centra do vnitřní správy zemí nezasahovala. I Morava byla součástí svazku Zemí Koruny české a ten Svaté říše římské. Ovšem římský císař či král se omezoval na politické kontakty s panovníky zemí, nevměšoval se do jejich správy, pokud to nebyla jeho vlastní dědičná území. Neustálé oslabování moci panovníka Svaté říše římské souviselo i s tím, že šlo o volební monarchii. Římští císaři a králové tak především posilovali své postavení v dědičných zemích, postrádali přirozenou tendenci pramenící ze snahy zachovat potomkům své zisky na úrovni říše, když nebyla jistota zvolení jejich syna – tuto jistotu dědické posloupnosti měli na úrovni dědičných zemí. Rovněž český král, v případě, že nebyl zároveň moravským markrabím, nezasahoval do vnitřní správy na Moravě, pakliže zrovna nevedl s moravskými knížaty a později markrabaty válku. Obdobně si počínal i ve Slezsku, kde vykonával správu jen bezprostředních slezských knížectví, tedy těch, kde zastával i post knížete. Historie zná příklady, kdy zemi pohltil vyšší celek – pohlcení Nitranského knížectví Uherským královstvím na počátku 12. století či roku 1867 Sedmihradského velkovévodství Uherskem, kdy sice byl zachován titul sedmihradského vévody, ale byly zrušeny zemské orgány zrušením Sedmihradska jako korunní země. Jinak země zpravidla představovaly celky, jejichž trvanlivost přesahovala a přesahuje životnost různých nadzemských útvarů – dynastických domén a říší. Někdy v rámci zemí docházelo k jejich dělení. Dělení mohlo být způsobeno jednak dynastickým děděním (Slezsko) nebo usnadněním správy příliš velkého celku (Rakousy). U polských Piastovců se uplatňoval přístup, kdy panovník nezřídka rozdělil Polsko mezi své syny do jednotlivých údělů. Tato údělná knížata pak oslabovala centrální moc. Toto údělnictví bylo zdrojem slabosti státu jako celku. Přeneslo se i do Slezska. Z původně jednotného slezského knížectví se neustálým drobením mezi příslušníky piastovcké dynastie vytvořila řada slezských drobných knížectví. Výjimkou bylo Niské knížectví, kde byl knížetem z titulu svého úřadu vratislavský biskup. Nakonec malé knížecí dynastie vymřely a Habsburkové soustředili ve své moci nejen titul a práva slezského vévody, ale i práva jednotlivých slezských knížectví. Příkladem rozdělení jednotné země z důvodu snazší správy je rozdělení Rakous na Dolní a Horní Rakousy, neboli na Rakousy pod Enží a nad Enží (hraniční řeka vlévající se do Dunaje). Ovšem toto rozdělení se týkalo jen správních orgánů – zemského sněmu, soudu a dalších zemských úřadů. Panovnická osoba i jeho titul byl nadále jednotný – arcivévoda rakouský. Neexistovaly dva arcivévodské tituly Dolních a Horních Rakous.
Kaeriova mapa Moravy, vydání odvozené z Fabriciovy mapy, 1625
Částečně rozdělená země Morava byla ve své historii také částečně vnitřně rozdělena. Ve středověku území Moravy jako země zahrnovala několik knížecích vládců. Nejvýznamnější byl po konstituování Moravy jako markrabství moravský markrabě, kterýžto titul zároveň nezřídka držel i český král. Pod markraběte ovšem nespadaly osoby a statky olomouckého biskupa-knížete a opavského a později i krnovského vévody, kteří byli přímými leníky českého krále. V moderní době došlo ke správnímu scelení Moravy. Olomoucké biskupství bylo v návaznosti na tradici moravsko-panonské arcidiecéze obnoveno roku 1063 českým knížetem Vratislavem II. Biskupství nebylo součástí moravských údělných knížectví a právo investitury měl přímo český kníže (král), což bylo zachováno i po vzniku moravského markrabství na konci 12. století. Biskupské svěcení uděloval arcibiskup mohučský. Od roku 1207 volila kandidáta olomoucká biskupská kapitula, často však papež dal přednost kandidátovi českého krále. Po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství bylo olomoucké biskupství podřízeno arcibiskupovi pražskému. Moravský markrabí a římský a český král Karel IV. potvrdil roku 1348 lenní nezávislost olomouckého biskupa na moravském markrabím a udělil mu knížecí titul. Ovšem v lenní listině z prosince následujícího orku Karel IV. přiřkl moravskému markrabímu Janu Jindřichovi právo vybírat zemskou berni i z biskupských statků, čímž zachoval určitý zeměpanský vliv moravského markrabího nad biskupstvím. To bylo v roce 1372 potvrzeno listinou mladého krále Václava IV. i pro mladého markrabího Jošta, když se stal spolupánem Moravy s otcem Janem Jindřichem. Ostatní církevní instituce na Moravě, včetně olomoucké biskupské kapituly, byly podřízeny markrabímu jako zeměpánovi. Správa biskupského léna sídlila v Kroměříži, kde také fungoval knížecí biskupský soud (manský soud) pro jeho leníky (many). Časem se olomoucký biskup stále více zařazoval do moravské markrabské zemské organizace. Od 15. století byl z hlediska čestnosti prvním příslušníkem panského stavu na moravském zemském sněmu a po zrušení poddanství 1848 se území olomouckého arcibiskupství integrovalo do územní správy Moravského markrabství. Opavské vévodství bylo zřízeno roku 1269 jako panství českým králem a moravským markrabětem Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna Mikuláše. V roce 1288 mu udělil český král Václav II. titul vévodství. Léno znovu udělil král a moravský markrabě Jan jeho synu Mikuláši II. roku 1318. Opavsko zůstávalo součástí Moravy, ale vyčlenilo se z markrabské zemské správy a bylo přímým lénem českého krále. Zachovalo se užívání moravského zemského práva a v případě sporu měl opavský zemský soud hledat naučení u moravského zemského soudu v Olomouci. Rovněž s obyvateli Opavska bylo v rámci markrabství nakládáno jako s domácími a ne cizinci (včetně obyvatel jiných zemí Koruny české). Z Opavského knížectví ještě jako součást Moravy bylo roku 1377 vyčleněno Krnovsko, pro nějž byly roku 1406 založeny i zvláštní zemské desky. Roku 1390 získal koupí Krnovsko moravský markrabí Jošt, po jehož smrti přešlo spolu s Markrabstvím moravským na krále Václava IV. Ten roku 1411 potvrdil zemská privilegia stavům a přislíbil, že Krnovsko neodloučí od Koruny české a zvláště od Markrabství moravského. To stvrdil i jeho nástupce Zikmund, který však slib nedodržel a zastavil jej. Roku 1422 získal Krnovsko Hanuš II. Opavský, který se poprvé označil jako kníže krnovský. Tím bylo dovršeno konstituování Krnovského knížectví. Krnovské knížectví postupně získala ansbašská větev Hohenzollernů, která vymřela Jiřím Bedřichem roku 1603, který odkázal Krnovské knížectví příbuznému braniborskému kurfiřtovi. To však neuznali čeští králové, kteří považovali knížectví za odúmrť. Věc však byla řešena až po Bílé hoře, kdy byl pro účast v povstání Krnovského knížectví zbaven vůdce slezských stavů Jan Jiří Hohenzollern Krnovský. Právě navrácení Krnovska bylo záminkou pro válečné vystoupení pruského krále Fridricha vůči Marii Terezii roku 1740 v první slezské válce. Koncem roku 1613 udělil český král, moravský markrabí a slezský vévoda Matyáš Opavsko Lichtenštejnům, kteří v roce 1622 získali i Krnovsko a byli přikázáni do sboru slezských knížat. Původně totiž opavští protestantští stavové nechtěli nového knížete katolíka Karla Lichtenštejna uznat a snažili se o obnovení spojení s Moravou. Odtržení Opavska a Krnovska od Moravy a připojení ke Slezsku bylo právně stvrzeno rozhodnutím místních stavů roku 1659. Nicméně celé území Opavska, Krnovska a Hlučínska včetně oblastí postoupených Prusku roku 1742 zůstaly součástí římskokatolické moravské církevní provincie. Na Opavsku měl některé obce v držení olomoucký biskup-kníže. Tyto obce zůstaly součástí Moravy i po začlenění Opavského vévodství do Slezska jako moravské enklávy. Po zrušení patrimoniální správy byly sice spravovány slezskými úřady, ale podle moravských zákonů. Rovněž výnos výběru daně zajišťovaný slezskou berní správou byl převáděn Moravské zemi. Mezi moravské enklávy patřila i Ketř, která byla roku 1742 spolu s menší částí Opavska postoupena Prusku a nadále se označovala i jako pruská Morava, dnes je součástí polského Opolského vojvodství. Základní stavební kámen střední Evropy Přes výše uvedené částečné rozdělení Morava v historii vždy figurovala jako celek. Byla tak chápána a tvořila jeden ze základních stavebních kamenů střední Evropy až do 20. století, kdy byla především vlivem komunistické diktatury zlikvidována. Přispělo k tomu rovněž nacionalistické pnutí, které rozdělilo občanské společenství v zemi na dva nepřátelské tábory. Administrativně tak zanikla země, která představovala trvanlivou protiváhu vůči proměnlivým říším. Stejný osud ostatně potkal i Čechy a Slezsko. Žádná z těchto zemí na území dnešní České republiky se nedočkala obnovy – přestože se o nich hovoří v prvním řádku preambule Ústavy. Na území Rakouska a Německa se naopak podařilo historicky osvědčené země obnovit. Snad proto, že oba státy nebyly zcela pohlceny komunistickým sociálním inženýrstvím. Autor: redakce ve spolupráci se Zdeňkem Koudelkou, zzm, 25. 8. 2021 foto: redakce, archiv |
