 |
  |
 |
P a m ě ť M o r a v y
|
|
|
 |
Jak se ze starobylé země koruny české, stal pouhý “východ území”, |
 aneb jak trochu chytřejší Češi z Českého království doběhli trochu hloupější Čechy z Moravského markrabství |
Mého vyškovského otce si kdysi dávno, ještě za první republiky, žertem dobíral jeho strýc z Tábora. Že patří k těm trochu hloupějším Čechům z markrabství, zatímco on, Čech z království, je tím pádem trochu chytřejší. Měl pravdu. Češi z království dokázali v průběhu let sebrat Čechům z markrabství židli přímo pod zadnicí, aniž by si ti toho všimli. Tou židlí myslím zemi Moravu. Jak k tomu došlo? Nejprve, během národního obrození v předminulém století přesvědčili Češi z Čech Moravany z Moravy, aby s nimi táhli za jeden provaz proti Vídni a vzali za své, že jsou všichni jednoho národa, tedy Češi. Že všichni dohromady jako jeden český národ budou mít více síly k zápasu s vídeňskou germanizací. Vznikl tak novodobý politický český národ, vycházející z jazykové shodnosti a historického souputnictví Čech a Moravy. To probíhalo v době, kdy země Koruny české, tehdy jako Čechy a Moravskoslezská země, existovaly jako relativně samostatné politické a správní subjekty v rámci habsburského Rakousko-Uherska. Habsburskou monarchii rozmetala První světová válka, ve které již ve vzbouřeneckých vojenských jednotkách vystupovali česky hovořící muži z obou korunních zemí pod označením „český“, nebo též „československý“. Nikoli tedy například jako „českomoravský“. Tou dobou již neměl nikdo problém s označením česky hovořícího Moravana (nebo Slezana) za příslušníka českého národa, tedy za Čecha. Žijícího ovšem v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku. Národní příslušnost se po vzniku nového československého státu, bojujícího s důsledky předchozí germanizace, stala důležitější, než zemská příslušnost. To se projevilo ve zmenšení politického významu zemských orgánů. Nový stát, osvobozený od centralizmu vídeňského, byl tak již od počátku vystaven nastupujícímu centralizmu pražskému, se kterým dosud nebyly žádné zkušenosti. Do tohoto vývoje zvláštním způsobem zasáhl německý protektorát, organizovaný zemsky, jako Čechy a Morava (Böhmen und Mähren). Došlo tedy, alespoň v názvu, k opětnému zdůraznění zemského uspořádání českomoravského prostoru, možná ve snaze administrativně rozdělit český národ, nebo připomenou středověkou „říšskou“ minulost našich zemí, které byly po určitou dobu samostatnými říšskými lény. Po skončení německého protektorátu pokračovalo Československo ještě se zemským uspořádáním jako Země Česká a Země Moravskoslezská (s ostravskou expoziturou). Když ale ve volebním roce 1946 nedosáhli komunisté na Moravě stejně drtivého vítězství jako v Čechách, bylo patrně o tehdejším osudu Moravy rozhodnuto. V roce 1948 pak skutečně komunisté zemské uspořádání zrušili zavedením krajského zřízení, prý vhodnějšího pro centrálně řízený plánovitý rozvoj národního hospodářství a více odpovídajícího tuhé centralizaci v samotné Komunistické straně Československa. Do hry pak v šedesátých letech vstoupilo Slovensko, které již pražský centralizmus těžce snášelo, ale na rozdíl od Moravy mělo svoji politickou reprezentaci (Komunistická strana Slovenska, Slovenská národní rada). Slováci dosáhli v roce 1969 federalizace Československa jeho rozdělením na Slovenskou socialistickou republiku a Českou socialistickou republiku. Federalizace byla provedena na základě národnostního česko-slovenského dualizmu, v duchu tehdy platných leninských principů národnostní autonomizace Sovětského svazu. Odborné návrhy na trojfederaci na historicko-územním a občanském principu, zaznívající tehdy z Jihomoravského kraje, byly smeteny ze stolu. Následující doba Husákovského státu byla pak pro někdejší Moravu dobou úpadku. K hospodářskému vytěžování Moravy pražským centrem se dychtivě připojilo také Slovensko, což bylo v tehdejším centrálně řízeném hospodářském systému snadnou administrativní otázkou. Tehdejší režim se s tímto nemravným stavem věci ani netajil. V běžně dostupných statistických ročenkách si v té době mohl kdokoli přečíst, že v obou moravských krajích (Jihomoravský a Severomoravský) s nejvyšší produktivitou práce a přínosy do státní pokladny na hlavu byly nejnižší mzdy či platy a nejmenší výdaje z veřejných rozpočtů na obyvatele. Nebylo však již nikoho, kdy by mohl tento stav veřejně pranýřovat nebo dokonce usiloval o jeho nápravu. Popsanou nespravedlnost tehdy lidé na Moravě pociťovali a mnohé to dovedlo k novému moravskému zemskému sebeuvědomování. To se před listopadem 1989 nemohlo nijak projevovat. Po listopadu však svitla naděje na hospodářskou i politickou rehabilitaci Moravy, kterou by umožnila její samospráva. Politické organizace, prosazující moravskou autonomii, dosáhly zde v roce 1990 pozoruhodného volebního výsledku. Byly však v pražských sdělovacích prostředcích – jiné prakticky neexistovaly – označeny za rozvracečské a separatistické, chtějící buď zvrátit právě nastoupený společenský vývoj, nebo odtrhnout Moravu od státu jako Slováci. Jak by toto odtržení bylo možno reálně provést, nepotřebovali nevysvětlovat. K vyvolání protimoravských nálad v určitých vrstvách obyvatel stačilo pouhé tvrzení. Pražské politické elity tehdy také obyvatelům Moravy jasně vysvětlily, že vnitřní územní uspořádání společného česko-slovenského státu je možné jen na národním, nikoli na územně občanském či historickém principu. V bláhové naději, že by to mohlo moravské věci pomoci, uvedlo pak skutečně při sčítání lidu v roce 1991 u svého jména moravskou národnost více než 1 milion 300 tisíc respondentů. Byl to tedy přibližně každý druhý obyvatel historického moravského území. Ani tento nový a lze říci vyprovokovaný „národní“ argument však na chytřejší Čechy z království neplatil. K nepravdivému označení zastánců moravské autonomie za separatisty teď jen mohli přidat další označení: nacionalisté. Mezi pojmy Morava a nacionalizmus bylo tak položeno nespravedlivé rovnítko. Tak tedy Moravané dopadli. Nejprve byli požádáni, aby se neprosazovali jako samostatný národ, byli vyzvání k přijetí češství a pak jim byla, jako nepotřebná rekvizita, potichu odebrána jejich vlastní země. Když se ozvali, že by ji chtěli z určitého důvodu zpět, tak ji už nemohli dostat, protože nejsou samostatným národem. Když se mnozí z nich jako národ projevili, jen tím poskytli záminku k označení za nacionalisty a separatisty. Tedy ze nebezpečí pro stát. Vítězství chytrého Čecha z království nad hloupým Čechem z markrabství bylo dokonáno. Slova Morava, moravský pomalu mizí z veřejného slovníku. Z Moravského Slovácka je nyní Slovácko, ležící na východě Česka. V meteorologických předpovědích je stále častěji území našeho státu popisováno jako Čechy a východ našeho území. Nové Město na Moravě už je v komentářích stále častěji Novým Městem. Zmizely moravské řeky, moravské hory či moravská krajina. Protože jsou v Česku, už jsou jen české. O českých zemích Čechách, Moravě a Slezsku se již běžně hovoří jako o jedné zemi. Sílící tendence k vymazání Moravy a všeho moravského z veřejného prostoru jsou velkým vítězstvím Prahy a posilováním její ničím nerušené hegemonie. Jsou naopak velkou prohrou moravských autonomistů, kteří si naivně mysleli, že samosprávná Morava může být nejen záštitou prosazování jejich legitimních zájmů, mnohdy odlišných od zájmů pražských, ale také nástrojem eliminace pražského centralizmu, která by byla potřebná nejen jim, ale všem obyvatelům našeho státu. To si však bohužel uvědomovali také jejich odpůrci, kteří měli zájem opačný. Lidé žijící na území bývalé Moravy si teď mohou položit „hymnickou“ otázku: kde domov můj. Ta hledaná krásná země, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, není však pro ně země Česká, ale země Moravská. Tu je nyní třeba trpělivě hledat. Publikoval Jaroslav Kupka v MZH, 25 června, 2018 |