malé logo
Okrašlovací spolek ve Znojmě
os staré Znojmo

P a m ě ť   m í s t a

Soška Bičovaného Spasitele v Dyji u Znojma

Kostel v Dyji

Foto JMM Znojmo

opat Lambeck

Sv. Gregor (Opat Lambeck), obraz Winderhalder ml., foto M. Mádl
Soška Bičovaného Spasitele v Dyji u Znojma

Foto NPÚ

                                                     

V premonstrátské kanonii Wies v Bavorsku byla při procesí na Velký pátek v r. 1732 přenesena soška Bičovaného Krista, ale pro svůj ubohý vzhled byla brzy odložena do depositáře. O pět let později si ji převzala na svůj statek Marie Lora. Ta zpozorovala 14. června 1738 v očích Bičovaného Krista slzy. Pro sochu postavili ve Wies (česky Louka) drobnou kapličku, ale ta brzy nestačila přílivu poutníků. Proto už dalším rokem byla zahájena výstavba velkého chrámu a 31. srpna 1749 byla socha přenesena na hlavní oltář.  V té době zde pobýval kanovník Patrik Mechsner z Louky u Znojma a na rozloučenou dostal zmenšenou kopii sochy, 15 cm vysokou. Rozhodl se dar steingadenského opata umístit na boční oltář malého kostela sv. Vavřince v Mühlfraunu (do 1949 Milfron, potom byla obec přejmenována na Dyji), který byl filiálním kostelem louckého kláštera, pro svoji duchovní útěchu. Jenomže věřící zde zažívali neobvyklé milosti a olomoucká biskupská konzistoř se rozhodla v říjnu 1754 celou záležitost úředně prošetřit. Bylo zde mnoho zázračných uzdravení, např. čtyřletého chlapce, který předtím nemohl chodit a po modlitbách dítě odešlo samo, nádor na noze u ženy ze Znojma, který prasknul, a zhojil se a jiné.  Zázraky byly uznány a zrod dalšího poutního místa se dovršil slavností 15. prosince 1754. Kostel sv. Vavřince přestal záhy dostačovat, a tak Loucký opat Gregor Lambeck 5. 1. 1769 žádal o povolení ke stavbě většího kostela. Ten byl dokončen 1775 a byla sem přenesena soška Bičovaného Krista. V těchto letech (1775-77) u obce poustevničil sv. Klement Maria Hofbauer. Kostel dostal totéž zasvěcení v září 1778. Získal také plnomocné odpustky a v letech 1775-77 jeho interiér vyzdobil Fr. A. Maulbertsch, který tehdy pracoval v klášteře v Louce. 29.7.1784 za josefinských reforem ale byla loucká kanonie zrušena a také kostel v Dyji začal pustnout. To dovršily ještě napoleonské války, když v r. 1806 francouzští vojáci kostel vykradli a udělali si v něm stáje. Sošku ale zachránila a ukryla manželka správce.
Kostel byl opraven až r. 1834 a dostal nové zasvěcení sv.Janu Nepomuckému.                                                                                                                                          
Příliv poutníků začal sílit, počátkem 20. století jich bylo až 8 tisíc. V roce 1941 byly poutě znovu zakázány.  Od 60-tých let 20. století začala důkladná, ale velmi pomalá oprava celého kostela, coby významné moravské památky. V roce 1971 bylo pro účely restaurátorských prací postaveno v interiéru chrámu dřevěné lešení, které bylo sejmuto až roku 2005 (!). To se 21.8 2005, po více než 60-ti letech opět konala pouť v Dyji.
Není to všechno jen klam, přelud, psychóza – zeptá se nevěřící. Není – odpoví věřící. Křesťané věří, že Bůh zasahuje do běhu světa i života každého člověka. Věří také v mocnou přímluvu a pomoc Panny Marie a ostatních svatých. Proto mají místa, obrazy a sochy spjaté s podivuhodnými událostmi a zázraky v úctě a věří v Boží pomoc. Jsou to i studánky se zázračnou a uzdravující vodou, těch je v každém kraji velké množství, Mariánská poutní místa, kaple a kostely. „Kdo se neumí modlit, ať se vydá na moře“, říkali staří námořníci. My moře nemáme, ale při vážné nemoci dítěte, člena rodiny, ohrožení vlasti, kdy lékařská věda nebo politici si neví rady, kdo by se neobrátil k Bohu? Je pak někdo skutečným nevěřícím?


L.Černošek, 2017

         

zpátky úvod